Cítila jsem se hrozně. Trápila mě nešťastná láska. Padaly na mě deprese. Kamarádka mě tehdy vytáhla na výlet, a já tam získala chuť do života.

Každý si určitě prošel těžkým životním obdobím, kdy se mu nechtělo žít. Ty největší deprese často přicházejí v mládí, když se rozejdeme se svou první láskou a přijde strašlivé zklamání.

Se mnou to nebylo jinak. Byla jsem až po uši zamilovaná do jistého Martina z vedlejší třídy naší střední zemědělské školy. On měl ale rozjeto více románků a já nepatřila k favoritkám.

Když jsem na to přišla, chtělo se mi umřít. Naštěstí jsem měla báječnou kamarádku, které jsem se mohla vybrečet na rameni. Doma jsem moc pochopení pro své bolavé srdce neměla.

Mladší bráška se mi smál, a máma prohlásila, že takoví jsou všichni chlapi, ať si zvykám! Máma to viděla černě, a já se jí nedivila, protože si prožila s naším otcem očistec.

Tady přespíme

Když moje smutnění trvalo příliš dlouho, přihnala se ke mně domů kamarádka Mirka s batohem na zádech. Byla sobota ráno. „Vyjedeme si do skal!“ rozhodla. Máma mi dala drobné kapesné a zásobu kapesníků, kdybych ještě bulela.

Všichni to viděli jako dobrý nápad. Příroda je na bolavou duši lék. A já měla strašný splín. Nechtělo se mi dál žít, můj smutek se zdál věčný a nevyléčitelný.

Ani netuším, kam jsme to s kamarádkou dojely nějakou lokálkou, vystoupily mezi lesy a šlapaly cestičkou do vrchu. Odevzdaně jsem pochodovala za ní. Tak jsme asi po dvou hodinách chůze dolezly k jeskyni.

Mirka položila batoh na zem a začala rozdělávat oheň v ohništi, které tam bylo. „Tady přespíme!“ rozhodla. Rozhlížela jsem se po mravencích, pavoucích, zatímco ona umetala prostor v jeskyni.

Na palouku

Neseděly jsme tam ani hodinu, když se do jeskyně přihnala skupinka mladých lidí. Trampů. Byli zábavní. Až o několik měsíců později jsem se dozvěděla, že bylo předem domluvené, abychom se v té jeskyni sešli a já přišla na jiné myšlenky.

Hrálo se na kytaru, zpívalo a protože bylo i nějaké to víno, tak jsem nakonec tvrdě usnula. V noci se mi zdál zvláštní sen. Stála jsem na palouku v lese, kolem mě létaly světlušky a vzduchem se ke mně vznášela krásná žena.

Vypadala jako víla! V ruce měla věnec z lučních květin, nasadila mi ho na hlavu a řekla: „Už ti žádný muž neublíží, nikdy!“ Z toho snu jsem se probudila jako vyměněná.

Úžasně klidná

Můj smutek a zlomené srdce byly pryč. Jako by mě ta žena ve snu očarovala. Vylezla jsem ze spacáku a vyšla z jeskyně ven. Jen pár kroků lesem jsem narazila na mýtinu. Vypadala úplně jako z mého snu. Začala jsem trhat květiny a vít věnec do svých vlasů.

Takový, jaký jsem viděla ve svém snu. Když se ostatní začali probouzet, měla jsem ho už na hlavě a připravovala na ohni čaj pro všechny. Cítila jsem se úžasně, jako bych právě začínala nový život. Všichni z toho měli radost.

Domů jsem se vrátila vyrovnaná a klidná. A hlavně obrněná vůči bláznivé zamilovanosti, která drásá duši. Ano, měla jsem pak několik mužů ráda, ale srdce už mi nikdo nezlomil. Byla jsem imunní! Už mi nemohl žádný muž ublížit! Jak řekla víla z mého snu.

Anna (65), Trutnov