Kamarádka mi darovala obraz. Hned jsem mu našla místo. Má radost netrvala dlouho. Dívka z obrazu se v noci probouzela k životu.
Roky navštěvuji jedno vetešnictví. Kolikrát si ani nemusím nic koupit. Jen obdivuji starobylé věci, které jsou tam vystavené. Jeho majitelka Irena je moje známá. Dalo by se říct, že návštěvy vetešnictví jsou mým koníčkem. Irenin krámek znám jako své boty.
Jakmile v něm něco přibude, hned si toho všimnu. Občas si něco koupím. Jde o malichernosti typu starý tác nebo menší retro skříňka. Jednou jsem však odešla s mnohem větším kouskem.
Obraz od neznámého
Když jsem šla na svou pravidelnou obhlídku, hned jsem si všimla, že je v krámku něco jinak. „Máš nový obraz,“ ukázala jsem prstem. „Přivezl ho včera jeden starší pán,“ zmínila se Irena.
„Byl to takový podivín. Nic za něj nechtěl. Jen mě prosil, abych si ho tady nechala,“ řekla. Na obraze byla vyobrazena malá holčička. Na první pohled vypadala mile.
Při hlubším zadívání jsem si všimla, že její výraz není tak úplně veselý. Jako kdyby byl plný zlosti. „Dám ti ho, jestli chceš,“ řekla najednou Irena a podávala mi ho přes pult. Já se na něj spokojeně podívala a odnesla jsem si ho domů.
Dětský pláč
Našla jsem mu místo v obýváku u stojanu s květinami. V noci mě vzbudil dětský pláč. Děsivé bylo, že vycházel z obýváku. Užasle jsem se šla podívat. Nikdo tam nebyl. Pláč však vycházel z toho obrazu.
Stoupla jsem si pod něj a snažila se pochopit, jak je to možné. A pak se stalo něco, co mě k smrti vyděsilo. Holčička z obrazu se na mě podívala a začala neuvěřitelně ječet. Její jekot byl tak pronikavý, až mi to rvalo ušní bubínky.
Chytla jsem se za uši a utíkala do ložnice. Rychle jsem za sebou zavřela dveře a schovala se pod deku. Celou noc jsem se strachem seděla na posteli a čekala, co se stane. Klidná jsem byla, až když vyšlo slunce.
Začarovaný?
Pláč malé dívky ráno utichl. Když jsem pomalu vstoupila do obýváku, zarazila mě jedna věc. Všechny květiny ze stojanu byly uvadlé. Přitom ještě večer byly krásně rozkvetlé. Nenašla jsem jasnou odpověď na to, co se v noci stalo.
Za pár dní jsem si pořídila nové květiny a věřila, že už se to nebude opakovat. Když se ovšem nesnesitelný jekot malé holčičky z obrazu opakoval, došlo mi, že to není jen tak. Opět mi během noci uvadly všechny květiny.
„S tím obrazem něco je,“ řekla jsem Ireně, když jsem jí ho vracela. „Vím, že to byl dar, ale já ho doma mít nemůžu. Už asi chápu, proč se ho ten muž chtěl zbavit tak narychlo.“ Od té doby uběhlo pár měsíců. Obraz si zatím koupili dva lidé.
A vždy ho přišli vrátit. Ať už je s tím obrazem cokoliv, nechci to vědět. Když jsem v krámku, obcházím ho obloukem. Irena zvažuje, že ho prostě spálí, aby už nikdy nikoho neděsil. Já jsem jedině pro.
Kamila J. (57), Zábřeh
