Stačil jeden večer při svíčkách, stará harmonika a rodina. Tehdy jsem pochopila, že ke štěstí stačí málo.

Venku napadl první sníh a náš starý dům na kraji vesnice promrzal tak, že jsme po ránu viděli vlastní dech. Okna byla zevnitř zamlžená a pod dveřmi táhlo tak, že jsem tam večer cpala staré hadry.

Můj muž tehdy pracoval dlouhé směny v továrně a domů chodil unavený, ale nikdy si nestěžoval. Vždycky se jen pousmál, sundal promočené boty a zeptal se, co je doma nového.

Uměl nás pobavit

Jednoho večera vypadl proud. Byla tma, vítr bouchal do oken, dům se otřásal a děti se začaly bát. Petr se schoval pod deku a Jana skoro plakala.

Já zapálila svíčky, postavila na stará kamna hrnec s čajem a snažila se tvářit klidně, i když jsem měla strach stejně jako oni. Můj muž chvíli seděl potichu, pak vstal, vytáhl starou harmoniku po dědečkovi a začal hrát.

Nebyl žádný muzikant, často se spletl a občas zahrál úplně falešně, ale děti se začaly smát. Jana tleskala do rytmu a Petr zpíval z plných plic, i když neuměl držet tón. Nakonec jsme zpívali všichni.

Seděli jsme namačkaní v malé kuchyni, kolem nás byla zima a tma, ale mně bylo najednou krásně. Dodnes si pamatuji světlo svíček na jejich tvářích i ten pocit bezpečí, který tehdy v místnosti vznikl.

Byli jsme pospolu

Neměli jsme moc peněz, žádné drahé věci ani velký dům. Přesto jsem si v tu chvíli uvědomila, že máme něco mnohem důležitějšího. Drželi jsme při sobě a uměli jsme se radovat i z obyčejných maličkostí. Dnes už je všechno jiné.

Děti jsou dospělé, mají vlastní starosti a můj muž tu několik let není. Když ale venku začne sněžit a náhodou vypadne světlo, vždycky si vzpomenu na ten zimní večer. Za tyhle chvíle budu vždy vděčná.

Dana H. (85), Holešov