Obyčejná procházka lesem se může lehce zvrtnout. S kamarádkou jsme se setkaly s duchem chlapce, který se tam ztratil před lety. Vždycky jsem o zbloudilých duších jen četla. Nikdy jsem si neuměla představit, jaké by to bylo, kdybych se s nějakou setkala. S kamarádkou Mirkou jsme se často vydávaly do lesa na procházky. Především kvůli mému hyperaktivnímu psovi Matymu. Když se dostatečně nevyběhal

V parku jsem kdysi uviděla zvláštní bytost. Později jsem si na ni vzpomněla, když bylo nejhůř. Vrátila jsem se na lavičku s prosbou a anděl nám pomohl. Stála jsem na jedné pražské ulici a čekala na kamarádku před obchodem. Nákup ji trval hrozně dlouho, tak jsem si sedla na lavičku do malého parčíku u zastávky a dívala se kolem sebe. Lidé spěchali všemi směry, nic zajímavého se nedělo. Tak jsem

Moje teta nebyla bohužel dobrý člověk, škodila, neměla manžela ani děti. Po její smrti jsme si rozdělili její majetek. Všechno jsme ale rychle prodali. Věci darované, bývají plné dobré energie a lásky. Jenže tak tomu nemusí být u dědictví, i když dědíte po příbuzné. Přesně to se stalo u mé tety Jozefky. Byla zlá, všichni se jí vyhýbali. Moje maminka, její sestra, to s ní neměla lehké. I když

Barny byl přátelský, neublížil by ani mouše. Jakmile ale začal kňučet a zběsile štěkat, věděli jsme, že se do naší malé vesnice blíží neštěstí. S manželem jsme se před pár lety přestěhovali z rušného velkoměsta do malé vesničky v oblasti Jeseníků. Oba už jsme měli svoje roky a jediné, po čem jsme toužili, byl klid. Vždycky bylo naším snem pořídit si někde v horách malou chalupu, kolem které by

Hráli jsme ping-pong na půdě chalupy. V jednu chvíli se mi zakutálel míček mezi krabice. Zvláštní bylo, že mi ho někdo hodil zpátky. Když mi bylo čtrnáct let, teta se strýcem pozvali naši rodinu k sobě na chalupu. Bylo to pohádkové místo. Velká dřevěná chalupa, kde se člověk cítil dobře. Dole v obýváku měli krb, u kterého byla radost sedět. V prvním patře se nacházely tři pokoje, v jednom z nic

Děda byl tak trochu posedlý tím, že rád předvídal budoucnost. Po jeho smrti jsem našla kalendář, který vyplnil svými vizemi. Smrt je součástí našich životů. Lehké to říct, horší je to zažít. Nedá se na to připravit, i když víme, že to přijde. Já si přesně toto uvědomila v době, kdy nám umíral děda. Nikdy na něj nezapomenu. Předal mi tolik užitečných rad do života, že mu budu vděčná po celý z

Mé vztahy se bortily jako domečky z karet. Už jsem si myslela, že zůstanu navždycky sama a bez dětí. Karkářka mě uklidnila. Když jsem byla malá dívenka, poslouchala jsem s nadšením pohádky, jak princ vysvobodí krásnou princeznu a odveze si ji do svého království, kde budou spolu žít šťastně až do smrti. Takto naivní jsem byla i v době, kdy jsem končila studia na střední škole. Pořád jsem ček

Ta dávná pověst vypráví o podhradí jednoho z krušnohorských hradů. Pobíhal tam malý čuník, nosil štěstí. K babičce do Krušných hor jsme jezdily jako děti rády. Kromě toho, že jsme se na dvorku jejího domku se sestrou vyřádily, tak nám babička vyprávěla pohádky a pověsti o místech, která byla v okolí. Babičce jsme věřily všechno! I to, že pod pecí v kuchyni spí malý bazilišek, který jí ráno zapa

Já a ezoterika? To nikdy nešlo dohromady. Jenže shodou náhod jsem byla donucena navštívit kartářku. Její věštba mě pobavila, ale jen na chvíli. Kdyby mě kamarádka Lenka jednoho sobotního odpoledne nepřemluvila, kolem toho stánku bych prošla bez jediného ohlédnutí. Byly jsme na městských slavnostech, daly si burčák, koupily domácí med a jen tak se toulaly mezi stánky. „Pojď, bude to legrace,“ sm

V životě jsem si přála pouze jediné – najít opravdovou lásku. Jenže se zdá, že mi v tomto směru osud nepřeje. Vdávala jsem se mladá, bylo mi necelých dvacet let, ale moje manželství moc šťastné nebylo. Manžel holdoval alkoholu a nakonec se upil k smrti. Mnoho let jsem byla poté sama, a když jsem si po sedmnácti letech pustila do života dalšího muže, znovu jsem tvrdě narazila. Sama s dětmi