Vždycky jsem si říkala, že já budu ve výběru partnera opatrná. Jak se mohlo stát, že se z něho nakonec vyklubal táta? Od okamžiku, kdy jsem pobrala rozum, si pamatuji naši typickou domácí atmosféru. Táta se opíjel, křičel a bil mámu. Když jsem povyrostla, bil i mě. Děsily jsme se chvíle, kdy se vrátí z hospody. Jednoho dne to tak přehnal, až jsem dostala strach, že mámu zabije. Běžela jsem k sous

Kvůli svým intrikám jsem ztratila dobrou kamarádku. Ten drb jsem si ale prostě nemohla nechat pro sebe... Znaly jsme se od dětství. Říkaly jsme si všechno a taky si vždycky přály. Nikdy by mě ve snu nenapadlo, že ji najednou budu chtít strhnout na dno a do problémů, jako se to stalo mně. Všechno začalo mým rozvodem, kdy jsem skončila v levném pronájmu a děti raději zůstaly s manželem, protože u n

Tchyně jsou neoblíbené i v lepších rodinách, jak ale tahle nenávist vygradovala u nás, to je příběh na román. Moje matka byla tou nejstrašnější tchyní na světě. Vdávala jsem se na vysoké a brala si spolužáka. Žili jsme v garsonce pět let a pak jsem potkala Jirku. Ženatý s malým synem, jinak skvělý chlap. Až vedle něj jsem zjistila, co to je sex. Moje okolí celé roky tvořili hloubaví intelektuálov

V neděli po obědě jsem si kapku zdřímla. Probudil mě podezřelý šramot. Nejšťavnatější třešně z vesnice. To byly ty moje. Bylo jich tolik, že jsem je nikdy nedokázala očesat. Nejmíň půlku stromu sežrali špačci, a já jim ji ráda nechala. Ten strom jsem měl ráda hlavně kvůli tomu, že zjara nádherně kvetl. Třešně, které jsem otrhala, jsem beztak vesměs rozdala. Nedá se jich sníst moc, však víte, co b

Dosti se píše o šikaně mezi spolužáky i mezi žákem a učitelem. Chtěla bych Vám napsat o šikaně mezi sourozenci, která ovlivnila celý můj život. Psal se rok 1944, kdy mi umřel otec. Mámě bylo tehdy 38 roků a zůstala na nás pět sourozenců sama. Nejstarší sestra měla tehdy 15 roků. Když jsem byla větší, tak mi máma řekla, že když otec umíral, tak měl obavy, jak bude máma zvládat výchovu nejst

Psal se rok 2010, 13. prosince, čas 13 hodin a mně se převrátil život naruby. Přišla jsem o všechno, o domov, děti, rodiče, bratry, kolegy z práce. Rozchod byl rychlý, ale bolestný. Nevadí, život jde dál. Co mi vlastně zůstalo. Můj život, pes, batoh s granulemi a dluhy. Co dál? Tekly mi slzičky, ale věděla jsem, že musím jít dál. Sára – má věrná přítelkyně – stála u mě a dávala mi sílu a

Dnes je mi 67 let. Pocházím z Prahy, kde jsem se vyučila jako prodavačka průmyslového zboží v jednom obchodním domě. Každou svou práci jsem skutečně milovala, ale život – moje zdraví mě dost zrazovalo. Vdala jsem se do Příbrami a zázrakem jsem porodila jednu dceru. Měla jsem degenerativní onemocnění dělohy, přirostlý vejcovod ke stěně pánevní a ke střevu a děloha měla „dva rohy“. Zár

Je podzim roku 1965 a manžel nastupuje vojenskou základní službu, jako absolvent průmyslové školy, po jednoletém odkladu. Na seřadišti branců dostává lísteček s číslem 1745, což bylo číslo vojenského útvaru. Místo určení bylo zatím pro všechny neznámé. Organizující důstojník pak podle čísla určuje vagon, do kterého nasedá. Cestuje velmi dlouze, nálada je skvělá až do doby, kdy vlak zastavuje a do

K napsání tohoto příběhu mne inspiroval příběh solidárních kolegyněk jež se nebály zastat své propuštěné spolupracovnice svobodné matky. Pracovala v jedné organizaci jedenáct let a dá se říci, že profese se mi stala posláním. Zprvu byli vcelku dobrý kolektiv, ale s postupem času, kterak se začal obměnˇovat a přicházeli noví ambiciozní mladí lidé jsme občas byli jako ohenˇ a voda. Zatímco ti starš

Vážená redakce, zasílám vám svůj příběh, který určitě pomůže mnohým ženám, které jsou obézní a chtějí zhubnout a nepomáhají jim žádné diety ani doktoři. Vše, co jsem napsala, je čistá pravda. Je mi 70 let, mám sestru, ta ale žije v Německu. Odmala jsme byly obě obézní. V roce 1968 odjela moje sestra do Německa, a tak jsem ji dlouho neviděla. V té době jsem vážila 90kg a s