Dosti se píše o šikaně mezi spolužáky i mezi žákem a učitelem. Chtěla bych Vám napsat o šikaně mezi sourozenci, která ovlivnila celý můj život.
Psal se rok 1944, kdy mi umřel otec. Mámě bylo tehdy 38 roků a zůstala na nás pět sourozenců sama. Nejstarší sestra měla tehdy 15 roků. Když jsem byla větší, tak mi máma řekla, že když otec umíral, tak měl obavy, jak bude máma zvládat výchovu nejstarší dcery, která byla vzpurná, lenivá a mámu vůbec neposlouchala. My mladší jsme ji museli poslouchat. Já jsem se sestrou spávala na jedné posteli, a když jí bylo 16 roků, začala se toulat po nocích, a když se vrátila prokřehlá, tak si mě zmáčkla mezi kolena, a tak mě zahřívala. Nesměla jsem se ani pohnout, jinak jsem dostala herdu do zad.
Musela jsem za ni dělat od svých osmi let různé věci. Třeba jít pro vodu. Tehdy se chodilo na vesnici s kbelíky ke studni. Vzpomínám si, jak jsem nesla vodu a ona stála za bránou s kamarádem, kterému říkala: „Podívej, jak jsem si ji vycvičila.“ Stále mě ponižovala a za každou maličkost mi dávala facky, když jsem ji neposlechla. Měla jsem tmavé vlasy a ona mi nařídila, abych si lehla na dřevník a opalovala se, abych byla jako cikánka. Mně začalo být špatně, zvracela jsem a dlouho jsem nesnášela slunce. Máma se jí bála. Sestra byla dosti vyspělá a silná. Když se jednou vrátila v noci domů, máma jí domlouvala a ona ji začala nadávat a škrtit ji. Kdyby sourozenci nezasáhli, tak by se stala tragédie.
Mě stále ponižovala, nadávala mi, takže se ze mne stalo bojácné a zakomplexované děvče. I ostatní sourozence šikanovala. Když ještě chodila do školy, tak přemluvila nejstaršího bratra a přestali do školy chodit. Máma sestře pohrozila, že ji pošle na převýchovu, tak zase začala školu navštěvovat. Nerada se však učila, i když sháněla a četla samé romány. Já jsem velice ráda recitovala a vyhrála jsem soutěž s básní Pavla Kohouta Růže a krev. Stále ji umím nazpaměť. V patnácti letech jsem šla na učiliště a později jsem si doplnila ve svém oboru středoškolské vzdělání s maturitou. Byla jsem v tomto oboru zaměstnaná 35 roků. Pak jsem šla do důchodu a dál jako důchodkyně pracovala do 62 roků. Jsem již 33 roků vdovou. Mám tři děti, které mají své rodiny. Mám sedm vnoučat a jedno pravnouče. Jsem celkem spokojená, ale nerada vzpomínám na dětství, které hodně ovlivnilo můj život. Je mi 78 roků.
P. S. To, co jsem napsala, je jen zlomek, co jsme jako sourozenci mé sestry prožívali. Vyprávění by dalo na celý román.
Helena S. (78), Valašské Klobouky
