Psal se rok 2010, 13. prosince, čas 13 hodin a mně se převrátil život naruby. Přišla jsem o všechno, o domov, děti, rodiče, bratry, kolegy z práce. Rozchod byl rychlý, ale bolestný. Nevadí, život jde dál.
Co mi vlastně zůstalo. Můj život, pes, batoh s granulemi a dluhy. Co dál? Tekly mi slzičky, ale věděla jsem, že musím jít dál. Sára – má věrná přítelkyně – stála u mě a dávala mi sílu a dala, dnes už je v nebíčku, ale já vím, že mě ochraňuje dál. Uteklo sedm let a já žiji se svým osudem sál. Dnes vím, že nejzákeřnější zvíře na světě je člověk. Ale také vím, že přítel je ten, který zůstává, když Vás opustí celý svět.
V průběhu sedmi let mě navždy opustil můj táta, mrzí mě to a bolí dál, nestačila jsem mu říci: „Tati, děkuji, mám Tě ráda.“ Nemoc byla rychlejší a čas utíkal rychleji.
Své děti jsem neviděla celých sedm let, dnes jim je 28 a 30 let, denně mi tečou slzičky, jen vzpomínky mi zůstaly uvnitř srdíčka.
A dnes? Jsem šťastná, mám byt, práci, věřím sama sobě, vím, jak bolí láska, zrada i nenávist.
Slyším slova své maminky, umím odpustit, ale ne zapomenout. Bratři, kteří dali ruce pryč, když jsem padla na úplné dno.
Cizí lidé mi pomohli a já opět našla důvěru k lidem, ale bohužel už potrvá ponaučení. Důvěřuj, ale prověřuj. Dnes i po autonehodě, která se mi stala, jen říkám toto: Vážím si každé vteřiny v životě, protože život tak rychle utíká. Byla jsem v autě pouhou minutu, smyk, náraz do stromu, ale žiji, odnesla to jen ruka.
Já vím, velké holky nepláčou, jen jim stéká slzička po tváři. A dneska mi tu slzičku utře a pohladí a řekne: Já Tě mám rád. A já děkuji, pro tyto okamžiky jsem na světě ráda. Miluji život a život miluje mě.
Šárka Š., Sušice
