Došlo k tomu před několika lety na Slovensku. Dodnes mi běhá mráz po zádech, když si na tu noc vzpomenu. Přitom to na první pohled vypadalo jako docela obyčejný omyl. Tehdy jsem pracovala pro jednu firmu jako obchodní zástupkyně a na Slovensku jsem byla na několikadenní pracovní cestě. Na noc jsem se ubytovala ve starším malém hotelu na kraji města. Po náročném dni plném schůzek a jednání jsem

Jednoho dne se v mé kanceláři objevila malá holčička. Bylo to zvláštní. Navíc jsem se nemohla zbavit dojmu, že mi někoho silně připomíná… Toho rána jsem se probudila už v pět hodin. Nemohla jsem spát. Čekal mě perný den v práci – mnoho porad a hlavně důležitá schůzka s vedoucím. Musela jsem rozhodnout o osudu svého oddělení a dvěma lidem dát padáka. Jejich osud byl v mých rukách Bylo to

Měla to být příjemná dobrodružná dovolená. Ale místo toho jsem prožila noční můru, která mě pronásleduje doteď… Před třemi lety mě kolegyně a kamarádka Dana pozvala na svoji rozlučku se svobodou. Konala se u nich na vesnici, kde byla plánovaná i svatba. Jsem holka z města, tak jsem se těšila, že poznám i trochu jiné zvyky – Dana mi povídala, že u nich podobné události slaví celé příbuzenstvo i

S tetou Janou jsem si vždycky skvěle rozuměla, lépe než s vlastní matkou. Když náhle zemřela, našla si cestu, aby mi sdělila něco důležitého… Bohužel, ke svým rodičům jsem neměla dobrý vztah, nikoli však mojí vinou. Když jsme byly se sestrou Bětkou malé, byly často v práci a my jsme tak většinu času trávily samy doma, nebo nás hlídala teta Jana nebo jsme byly u babičky s dědou. A když už rodič

Rodinné fotografie pro mě hodně znamenaly. O to více mě bolela jejich ztráta. Pak se ale stalo něco neuvěřitelného. Pomohla mi je najít babička, dokonce až z druhého břehu. Vzpomínám si, jako by to bylo včera. Seděly jsme s babičkou na pohovce v obýváku, popíjely kakao a prohlížely jsme si rodinné fotografie. „Jsou tam všichni tvoji předci,“ povídala mi pokaždé babička. „Tohle je můj dědeček Lu

Kamarádce Mirce jsem věřila, vždyť byla z těch, kteří patřili do mého života navždycky. Ale nikdy nevíte, co se v lidech skrývá. Mirka mě okradla! Mít v dnešní době opravdovou kamarádku je k nezaplacení. O to víc pak bolí, když vás někdo takový zraní. Zasáhne na nejcitlivějším místě. Štěstí dlouho nevydrželo Mirka měla manžela, příjemný veselý chlap to byl. Vždycky nás bavil, když jsme si vyšli

Celoživotní boj o jednoho muže skončil pro mě i sestru překvapivě. Po dvaceti letech jsme uzavřely mír a svorně se o něho dělíme. Moje o rok mladší sestra byla odjakživa pěkné kvítko. Musela jsem jí ve všem vyhovět a ustoupit. Vždycky! Jinak by nedala pokoj ani mně, ani rodičům. Maminka mi vždycky domlouvala, že musím být tolerantní, protože jsem starší. Ale co znamená jeden rok? Časem jsem přest

Po manželově smrti jsem se uzavřela do sebe. Už nikdy žádný jiný, rozhodla jsem se. Dva roky jsem jenom truchlila, pak už se na to moje kamarádka Eva nemohla koukat. Muž mi zemřel, když mi bylo čtyřicet devět let. Byl to osudový vztah, žili jsme jeden pro druhého. Známí nám záviděli, jak moc se máme rádi. Kamarádky nevěřily, že je něco takového možné, většina byla rozvedená, jiné tvrdily, že s ma

Po rozvodu mi nezbylo než se odstěhovat z města, na které jsem byla po celý život zvyklá, na venkov, do domku po rodičích. A žádný Buckinghamský palác to nebyl, to mi věřte. S pubertální dcerou, bez partnera, který by mi byl oporou, a ještě bez koruny, tak to byl můj nový životní začátek. Stěhování probíhalo na podzim, dům byl vychladlý, nehostinný, neútulný. Sedla jsem si na podlahu ve špinavé

Od smrti svého manžela jsem nestála zanic. Nic mě nebavilo, nikam jsem nechodila, prostě jsem se uzavřela před světem. Vše změnila až jedna návštěva. Bára se na mě spiklenecky usmála. „To vypadá dobře, to asi bude na pololetní výstavu.“ Podívala jsem se trochu skepticky na svého papouška. Ale vlastně, proč ne. Vždyť vypadal docela k světu. Na to, že s hlínou pracuju teprve několik měsíců. Také js