Po rozvodu mi nezbylo než se odstěhovat z města, na které jsem byla po celý život zvyklá, na venkov, do domku po rodičích. A žádný Buckinghamský palác to nebyl, to mi věřte.
S pubertální dcerou, bez partnera, který by mi byl oporou, a ještě bez koruny, tak to byl můj nový životní začátek. Stěhování probíhalo na podzim, dům byl vychladlý, nehostinný, neútulný. Sedla jsem si na podlahu ve špinavé kuchyni a rozbrečela se.
Třináctiletá dcera mě nejenže neutěšovala, ale prohlásila: „Taky budu brečet. Žít v takovýhle díře je fakticky k pláči.“ Práskla dveřmi a vyběhla po schodech nahoru do promrzlého podkroví. Ozvala se rána, později jsem zjistila, že vlivem prásknutí dveří spadl na chodbě obraz jelena, který maloval pradědeček.
V domě nám mrzlo
Otřela jsem si uslzené oči a vrátila se zpátky do reality. Nezbývalo než roztopit prastarý kotel na tuhá paliva, jenomže uhlí už bylo v kotelně pomálu. To mě vrátilo zpět do reality. Nejspíš tady zmrzneme. Blížil se svátek svaté Kateřiny, byl to i můj svátek. To ho oslavím opravdu důstojně, blesklo mi hlavou, když jsem černá od mouru přikládala do stařičkého kotle. Dusila jsem se kouřem. Dýmal, ale nehořel. Jediné, co tu doopravdy a spolehlivě hořelo, byla moje cigareta. Přiběhla dcera, když mě uviděla, vyjekla leknutím a prohlásila. „Myslela jsem, že je to strašidlo. Mami, mám v pokoji takovou zimu, že modrám a mrzne mi limonáda. Můžeš s tím něco udělat, prosím?“ Nikdo mě zatápět neučil, v paneláku jsme pochopitelně měli ústřední topení. Zase mi bylo do pláče, jako už tolikrát. „Obleč si svetr,“ poradila jsem jí. „Mám tři,“ odsekla rozhořčeně.
Vypadala jsem jako strašidlo
Druhý den přivezli uhlí. V teplákové soupravě po zesnulém otci jsem ho lopatou házela do kotelny. Bylo mi padesát a byla jsem hubená jako šídlo, s lopatou jsem vypadala komicky. Když jsem si pak šla do kuchyně uvařit čaj a v chodbě na sebe mrkla do zrcadla, málem se mi zastavilo srdce. Slovy nedokážu popsat, jak jsem vypadala. Vzdychla jsem a vrátila se zpátky k lopatě. Té se mezitím chopil chlapík, který bydlel za potokem. Pamatovala jsem si na něj z dětství, ale jen matně, jméno jsem zapomněla.
Soused mi přispěchal na pomoc
„Nemůžu se na vás koukat,“ vysvětlil a obratně házel uhlí tam, kam patřilo. Nejdřív jsem myslela, že naráží na můj vzhled, pak jsem usoudila, že mluví o zacházení s lopatou. „Nemusíš mi vykat, my se přece známe,“ odvětila jsem. Udiveně na mě zíral. „Kateřina?“ konstatoval udiveně. Přikývla jsem a jako poděkování za odvedenou práci jsem ho pozvala na čaj a na sušenky. Vzpomněla jsem si, že se jmenuje Jirka, jinak jsem o něm nic nevěděla. Je ženatý? Rozvedený? Kdoví… Každopádně byl sympatický a moc ochotný. Navrhl, že mi vymaluje a že mě naučí topit v kotli. A na závěr návštěvy mě pozval na sobotní kateřinskou zábavu.
Protančený večer
Venkovská akce se vydařila. Tančím moc ráda, můj společník evidentně také. S Jirkou jsme během večera vypili několik piv a panáků. A hodně jsme si povídali. Ukázalo se, že je rozvedený a bezdětný. Pracoval jako truhlář v malé továrně v blízkém městečku, zrovna tam sháněli účetní – a tak jsem získala práci i já. Vypadalo to, že se pomalu, ale jistě blýská na lepší časy. S Jirkou jsme se scházeli stále častěji. Bylo nám spolu dobře.
Večeře jen ve dvou
Jednou k večeru, bylo to krátce před Vánoci, jsme u nás doma večeřeli, když jsem uslyšela, jak někdo otevřel zahradní branku. Dcera to být nemohla, byla u kamarádky. Otevřely se dveře a dovnitř vešel můj bývalý manžel. Moje překvapení bylo tak ohromné, že jsem otevřela pusu dokořán. Vyděšení jsme ale byli oba. Očividně nečekal, že mě najde s cizím chlapem. Nejspíš si myslel, že po něm budu až do konce života truchlit.
Nečekaná návštěva
„Potřeboval bych s tebou mluvit,“ zahuhňal nakonec. „O samotě.“ Zvedla jsem se od večeře a vystrkala ho ven. „Co chceš?“ vybafla jsem. „Přijel jsem si pro vás,“ oznámil mi bez okolků. „Uvědomil jsem si, jak jste pro mě důležité. Chtěl bych všechno napravit.“ Zírala jsem na něj jako Alenka v říši divů. Zřejmě pokládal za samozřejmost, že se mu s výkřikem „hurá“ vrhnu kolem krku. „To nepůjde,“ řekla jsem suše. Trhl sebou a vykulil oči: „Proč, proboha?“ Lehce jsem pokrčila rameny: „Jsem totiž vdaná.“ Div neupadl. „Cože?“ vykoktal. „To není pravda. Jak bys to asi stihla?“ Pohodila jsem hlavou. „Byla to jen malá, tajná svatba,“ vysvětlila jsem.
Vzali jsme se
Poznala jsem na něm, že dostal ohromný vztek. S žádnými překážkami nepočítal, měl záviděníhodné sebevědomí. Vrazil zpátky do domu, s čímž jsem nepočítala zase já, ukázal na Jirku dojídajícího večeři a zařval: „Takže tohle je ten ženich, jo?“ Jirka překvapeně vzhlédl a já jsem přikývla, nic jiného jsem už udělat nemohla. Jirka též zvolna přikývl. Jeho reakce mě příjemně překvapila, zjevně mi chtěl pomoci, přistoupil na mou hru. To se mi líbilo. „Tak vám přeju hodně štěstí, zoufalci,“ dostal ze sebe můj ex manžel. Otočil se a odpochodoval z domu, přičemž za sebou nezapomněl významně prásknout dveřmi. S Jirkou jsme se o rok později doopravdy vzali. Měli jsme malou, velice romantickou podzimní svatbu, která se konala na můj svátek.
Kateřina N. (55), Plzeňsko
