Měla to být příjemná dobrodružná dovolená. Ale místo toho jsem prožila noční můru, která mě pronásleduje doteď…
Před třemi lety mě kolegyně a kamarádka Dana pozvala na svoji rozlučku se svobodou. Konala se u nich na vesnici, kde byla plánovaná i svatba. Jsem holka z města, tak jsem se těšila, že poznám i trochu jiné zvyky – Dana mi povídala, že u nich podobné události slaví celé příbuzenstvo i další známí z vesnice třeba i dva dny vkuse. V té době jsem neměla žádného přítele, tak jsem si podvědomě namlouvala, že pro místní muže může být holka z Prahy zajímavý objekt. „Musím být neodolatelně přitažlivá,“ říkala jsem si, když jsem si balila šaty.
Nevhodní nápadníci
Po příjezdu na místo jsem zjistila, že rozlučka a následná svatba se budou konat v lůně přírody, ve starém statku téměř na samotě, s lesem na dohled. Po přípitku a dvou panácích na kuráž jsem se začala poohlížet po přítomných mužích. Ale jako na potvoru tam všichni měli partnerky. Smutně jsem koukala, jak si dvojice odchází zatančit na zahradu, kde se rozezněla poctivá lidová muzika. Mně nezbylo nic jiného než si připíjet na potkání se stejně opuštěnými ženami všeho věku. Pak si mě povšimli místní starší pánové a začali kolem mě kroužit. „Taková pěkná šťabajzna a je tu sama?“ utrousil jeden. „Je moc nesmělá, pojď, vezmu tě na parket,“ přidal se druhý a toho prvního odstrčil. „Je to od vás hezké, ale musím si odskočit,“ vymluvila jsem se a téměř utekla pryč.
Procházka přírodou
Zamířila jsem do zahrady, ale ani tam se mi nálada bohužel nespravila. Jak jsem procházela temnými kouty mezi stromy a keři, každou chvíli jsem narazila na nějakou dvojici, která tady hledala soukromí. Povzdechla jsem si a vyšla brankou na polní cestu vedoucí od statku k lesu. Pod nebem, na kterém se třpytily tisíce hvězd, jsem si vykračovala docela svižně, chladný větřík mě příjemně osvěžil.
Náhle se zvedl silný vítr
Přemítala jsem, jestli se nemám vrátit zpátky a dopřát si pár skleniček dobrého pití, když se cesta změnila z polní v lesní pěšinu. Nad hlavou mi šuměly vysoké buky a modříny, a ten zvuk mi přinášel klid do duše. Vtom se najednou zvedl prudký vítr, až jsem zalapala po dechu. Stromy se ohýbaly v jeho nárazech, kolem mě létaly utrhané listy i větve. V tu chvíli jsem si vzpomněla na strašidelné historky, které mi jako malé holce vykládala babička. Pomalu se mě začínal zmocňovat strach. Co když je na těch povídačkách něco pravdy?
Spatřila jsem oběšence
Rozhodla jsem se, že se vrátím zpátky na statek, ale ke své hrůze jsem zjistila, že vůbec nevím, kde jsem a kudy mám jít. Bezradně jsem přešlápla na místě. Nic nepřipomínalo cestičkou, kterou jsem do těchto míst přišla. Nazdařbůh jsem se rozběhla lesem a najednou jsem nad hlavou uslyšela ohromný rachot. Podívala jsem se vzhůru a spatřila velkou větev, která se řítila přímo na mě. Jen tak tak jsem stačila uskočit. „To je síla,“ vydechla jsem a postavila jsem se na nejisté nohy. Vtom jsem to uviděla… Pár metrů přede mnou, v matném, chvějícím se paprsku, se cosi vznášelo. Byl to muž. Oběšenec!
Už jsem se loučila se životem
Rozum mi našeptával, že je to pouhý přízrak, který nepatří do světa živých, ale moje podvědomí zachvátil čirý děs. Nebyla jsem schopná pohnout se z místa. Zato oběšenec se náhle pohnul. Vztáhl ke mně hubené ruce. Pak je sevřel v pěst a já jsem se začala náhle dusit, jako by moje hrdlo cosi pevně sevřelo. Bezmocně jsem lapala po dechu. Padla jsem na kolena a v duchu jsem se začala modlit. Pak jsem uslyšela ránu podobnou výstřelu. Zůstala jsem ležet na zemi, úplně vysílená. Až po několika minutách jsem se odvážila podívat před sebe. Přízrak byl pryč.
Cesta se náhle vynořila
Pomalu jsem se postavila na nohy. Byla jsem celá uválená a špinavá, šaty jsem mohla rovnou vyhodit. Ale bylo mi to jedno. Hlavně, že žiju! Nic jiného mě v tu chvíli nezajímalo. Rozhlédla jsem se kolem sebe a spatřila pěšinku, která se jako zázrakem vynořila z přítmí. Na nejistých nohou jsem se po ní vydala zpátky. Za dvacet minut jsem byla zpátky na statku, kde stále ještě pokračovalo veselí, ke kterému moje vizáž otrhance ještě přispěla.
Nikdo mi nevěřil
„Kde ses toulala?“ zeptala se mě Dana a sjela mě pohledem od hlavy až k patě. „Že ty sis na tu procházku vzala flašku slivovice?“ přisadila si její sestra Kamila. „Ne!“ odsekla jsem. „Prostě jsem se ztratila a pak se po mě sápal nějaký přízrak nebo co.“ Holky se na mě podívaly, jako bych zešílela. „Podívejte, ještě mám celý krk poškrábaný,“ ukazovala jsem na krvavé šrámy na svém těle. „Bůhví, kudy ses prodírala,“ odvětila Dana. „Pojď, dáš si s námi panáka a bude ti líp.“ Nehádala jsem se s nimi, nemělo to cenu, stejně mi nebyly ochotné věřit. Já jsem toužila jen po jediném – na všechno zapomenout…
Modřiny jako důkaz
Když jsem se ráno probudila v jednom z pokojů pro hosty, doufala jsem, že ta celá příhoda s oběšencem se mi jenom zdála. Při pohledu do zrcadla jsem ale jasně na svém krku viděla modřiny. Když jsem v pondělí přišla do práce, pár kolegyň si neodpustilo nejapné poznámky. Nechala jsem je bez odpovědi. Ať si klidně myslí, že jsem blázen, pomyslela jsem si. Já vím svoje.
Martina L. (43), Praha
