Sousedské vztahy bývají častým zdrojem různě dramatických situací. Někdy se konflikty celá léta hromadí, až to jednou exploduje. Najednou si uvědomuji, že mi je velká zima a že se celá klepu. Jak by také ne. Stojím na chodbě našeho domu jen tak v noční košili a bosa. Přesně tak jsem vyběhla z bytu, když jsem uslyšela ty hrozné rány a křik. V pět hodin ráno. Vůbec jsem si neuvědomila, že by mi moh

Vždy jsou toužila mít tu schopnost číst lidem z dlaní. Po bolestivých zkušenostech jsem ji v sobě probudila… Bylo mi šestnáct, když mě tehdy oslovila na autobusové zastávce cikánka. Neodehnala jsem ji. Už od pohledu bylo jasné, že se zabývá věcmi mezi nebem a zemí a já jsem vždycky toužila po tom, aby mi někdo nahlédl do osudu. Výklad budoucnosti Vyndala jsem pětikorunu a ona se mi zahl

Naše jediná dcera nemohla mít vlastní děti a stala se pěstounkou pěti sourozenců. Po několika letech přišla o život při autonehodě. Stáli jsme před rozhodnutím, zda se o nevlastní vnoučata postaráme, či zda je pošleme do dětského domova. Naši jedinou dceru jsme si pořídili velmi pozdě. Dlouho jsem se léčila a nečekané těhotenství jsem považovala za zázrak. Narodila se nám holčička, malá a dost ne

Od té doby, co mám na starosti dva rodinné hroby, si občas s výzdobou přilepším ze „sousedství“. Kdybych měla výzdobu kupovat pokaždé z důchodu, to bych si koncem měsíce mohla dávat k jídlu jen chleba s marmeládou. Poprvé jsem na cizím hrobě sebrala výzdobu na Dušičky asi před pěti lety. Vzpomínám si, jak mi to bylo trapné a jak jsem se bála, že mě pak mrtví z toho hrobu přijdou v noci strašit.

Jak léta v životě přibývají, člověk se často vrací ke vzpomínkám na své mládí. A tak jsem si i já, poté, co jsem odešla do důchodu, začala připomínat svoji první krátkou lásku. Tehdy mi bylo šestnáct let a chodila jsem na střední průmyslovou školu. Jemu bylo o dva roky víc. Jmenoval se Aleš, a jak už to u prvních lásek bývá, zamilovala jsem se do něho na první pohled – úplně bezhlavě a naivně.

Už mnoho let mě mučí výčitky. Třináct let se mi zdá pouze jediný sen, ze kterého se pokaždé probouzím s pláčem. A stále doufám, že se stane zázrak. Ten den jsem se probudila nervózní a podrážděná. Nejenže bylo už od rána příšerné vedro, ale víc jak jindy jsem trpěla premenstruačním syndromem. Manžel, který věděl, která „bije“, se rychle nasnídal a klidil se mi z cesty. Ovšem náš syn Jiříček na mě

Dlouho jsem si myslela, že žiju ve šťastném manželství. Že k dokonalosti nám chybí jediné – dítě. Sen o dokonalém vztahu skončil v momentě, když kdosi zazvonil u dveří. S Honzou se známe už od základní školy. Společně jsme absolvovali taneční, na vysoké bydleli na sousední koleji. Když jsme se brali, nikoho z našich přátel to nepřekvapilo. I rodiny se už dávno znaly. V tom, co bude dál, jsme m

Zdálo se mi, že padám do rozbouřené řeky. Druhý den jsem odmítla služební cestu. V nemocnici skončil kolega. Věštecké sny většinou nemívám, ale tentokráte jsem se vzbudila v noci zpocená hrůzou. Ten sen sám o sobě tak strašný nebyl, zanechal ale na mě velmi nepříjemný pocit strachu, stísněnosti a blízkého nebezpečí. A právě pocit ze snu je to nejdůležitější, čeho se máme podle psychologů držet. C

Někdy mě napadá, že všechno co stalo je jen moje vina. Nechci o tom moc přemýšlet, mám strach že bych se z toho mohla zbláznit. Se Sváťou jsem prožila skoro třicet let. Seznámili jsme se v Praze, kde jsme tenkrát byli na burze sběratelů. Já si tam kupovala orchideje, protože právě ty mně zajímaly a on motýly, to byl zase jeho koníček. Slovo dalo slovo, zašli jsme na kávu a bylo to. Pravda je,

Pověst o zámku, plném tragicky zemřelých duší, jsem slýchala už v dětství. Nikdy jsem ale nevěřila, že by byla ta legenda pravdivá. Až jsem v těch místech málem havarovala... Za mého dětství se v mé rodné vísce na severu Čech mezi obyvateli vyprávělo o tragickém požáru dětského domova koncem padesátých let, při kterém uhořelo několik dětí. Nikdy jsem v místech tohoto neštěstí nebyla, jen přibližn