Už mnoho let mě mučí výčitky. Třináct let se mi zdá pouze jediný sen, ze kterého se pokaždé probouzím s pláčem. A stále doufám, že se stane zázrak.
Ten den jsem se probudila nervózní a podrážděná. Nejenže bylo už od rána příšerné vedro, ale víc jak jindy jsem trpěla premenstruačním syndromem. Manžel, který věděl, která „bije“, se rychle nasnídal a klidil se mi z cesty. Ovšem náš syn Jiříček na mě žádné ohledy nebral. Jak by také mohl, když mu bylo pět let? I když jsem se snažila ovládat, šlo to těžko, protože i syn měl „svůj“ den. „Jiříku, jestli se v té snídani budeš takhle nimrat, tak přijdu pozdě do práce. A vypij kakao!“ Syn demonstrativně odstrčil hrneček. A začal kopat do stolu. „Nech toho kopání!“ Křikla jsem na něj. On ale kopal ještě víc.
Hrál mi na nervy
Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Napočítala jsem raději do dvaceti. Stálo mě to hodně úsilí, ale já to nakonec zvládla. Zaťukala jsem významně na stůl, nasadila přísný pohled synovi do očí. „Jdu se obléknout a až se vrátím, budeš nasnídaný a hrnek bude prázdný, jasný?!“ Díval se mi do očí a já v nich viděla vzdor. Kopat ale naštěstí přece jenom přestal. S úlevou jsem odešla do koupelny a zavřela za sebou dveře. Snažila jsem se zamaskovat unavenou pleť i kruhy pod očima, ale dopředu jsem věděla, že obzvlášť dnes je to marná práce. „Jo, holka, co bys chtěla? Za tři roky ti bude čtyřicet,“ povzdechla jsem si, když jsem se na sebe dívala do zrcadla. Vypadala jsem opravdu hrozně. Už nikdy to nebude lepší! Proběhlo mi hlavou a žaludek se mi sevřel odporem. Duše se mi opět zachvěla podrážděností. Jak já ten dnešní den dám? V práci mě čeká uzávěrka, nejraději bych si vzala volno, odvezla toho zlobivého kluka do školky a zalezla si zpátky do postele a prospala polovinu dne. Jenže to právě dneska nešlo…
Měla jsem špatný den
Z koupelny jsem přešla do ložnice a před otevřenou skříní chvíli váhala, které šaty si mám obléct. Vyhrály to moje nejoblíbenější tyrkysové. Ale i v nich jsem se cítila děsně. „Tak jak jsi na tom se snídaní? Už jsi vypil…“ Vzteky jsem nedořekla větu. Nejenže Jirka neseděl u stolu, ale z talířku ani hrnku nic neubylo. Vběhla jsem do jeho pokoje, válel se na zemi u stavebnice a něco si mrmlal. Zakřičela jsem vzteky: „Jak chceš! Dokud se nenaučíš poslouchat, nebudeš se dívat na televizi! A tu stavebnici ti vezmu a dostane ji Mates!“ Mates byl chudý kluk ze školky, jeho máma byla samoživitelka a neměla na to, aby mu kupovala takové dárky. Občas jsem jí dala nějaké oblečení po Jiříkovi a nějaké ty hračky, se kterými si už nehrál. Jiřík to nesl těžce. Vždycky hrozně vyváděl, že si právě s tím autíčkem chtěl hrát, toho plyšáka má ze všech nejraději a tak… Nebyla to pravda, byl jen tak majetnický. „A teď se mazej obout!“ Zavelela jsem.
Válka kdo z koho!
Syn si s brekem obul sandály a protože byl uražený, oproti jindy mi odmítl dát ruku. Po chodníku mi to nevadilo, ale když jsme došli na přechod, chytla jsem ho za límec, protože ruku sveřepě schoval za záda. „Jestli nepřestaneš, nasekám ti! Pojď, už svítí zelený panáček.“ Když jsme míjeli bistro, ve kterém prodávali i nanuky, Jiřík se zastavil a plačtivě zaprosil: „Maminko, já bych chtěl zmrzlinu na klacku. Koupíš mi ji, prosím tě?“ Jak už jsem zmínila: od rána jsem byla podrážděná a proto jsem na synovo chování, které se ničím nelišilo od ostatních dnů, reagovala zbytečně tvrdě. „Snad si nemyslíš, že za to tvoje zlobení se snídani ti koupím nanuk? Na to zapomeň!“ Syn se hlasitě rozbrečel a kolemjdoucí starší žena se na mě vyčítavě podívala. Chytla jsem dítě za ruku a rozčileně sykla: „Tak už dost té komedie, jdeme!“ A pak se to stalo. „Nemám tě rád, jsi zlá! Jdu za tátou, tebe nechci!“ zakřičel Jiřík, vyškubl se mi a bez rozhlédnutí vběhl na frekventovanou silnici…
Vteřina změnila svět
V naprostém šoku jsem se dívala na nejotřesnější, nejbrutálnější scénu, kterou mohl zrežírovat pouze osud. Nejprve se ozvalo skřípění brzd a potom se tělíčko Jiříčka vymrštilo do vzduchu a jako hadrová loutka letělo nekonečně dlouho vzduchem. Kam dopadlo jsem neviděla. Chumel lidí, který se okamžitě seběhl, ze svých těl vytvořil milosrdnou oponu. Byla jsem zkamenělá i oněmělá hrůzou, neschopná jednat, natož si uvědomit obludnost celé situace. „Bože, takové neštěstí! Snad se ho podaří zachránit!“ vykřikl někdo vedle mě a já, aniž bych si to uvědomovala, jsem se jako robot blížila k davu, který se skláněl nad podivně zkrouceným tělíčkem mého syna. Chtěla jsem ho zvednout ze země, ale nedokázala jsem to. Opustily mě síly. „Pozor, ta paní omdlévá! Dobrý, držím ji…“V mozaice mých vzpomínek chybí hodně kamínků a já jsem za to neskonale vděčná. I to málo, co si po té tragické události vybavuji, mi srdce rozervalo na cáry. Probrala jsem se ve chvíli, kdy se nade mnou skláněl lékař. Vytřeštila jsem na něj oči a v ten moment mě mozek nemilosrdně vrátil do reality. „Kde je můj syn? Chci ho vidět!“ Lékař se mi pokoušel cosi sdělit, ale jeho slova mi unikala…upadla jsem opět do bezvědomí…
Smrt pro syna nepřišla
Cítila jsem, že se na mě někdo upřeně dívá. Otevřela jsem oči a uviděla manžela. Seděl na kraji nemocniční postele. Prudce jsem se posadila. „Co je Jiříčkovi? Viděl jsi ho? Tak mluv!“ Jakub schoval obličej do dlaní a pokrčil rameny. „Je to moc špatný! Doktoři říkali, že horší než vnitřní zranění je úraz hlavy. Když to přežije, tak asi… nebude normální,“ zajíkl se manžel a znovu se rozplakal. „Bože, to ne! Náš syn se určitě uzdraví, musí, vždyť má celý život před sebou!“ zoufale jsem křičela. Manžel jen pokrčil rameny a mumlal do dlaní: „Dal bych svůj život za to, aby to tak bylo!“ Vytrhla jsem si infuzi a v hysterickém záchvatu vykřikovala: „Je to moje vina, nedokázala jsem ho uhlídat! Byla jsem na Jiříčka zlá a pořád mu něco vyčítala! Ani tu pitomou zmrzlinu jsem mu nekoupila. Je to moje vina! Ježíši, jak s tímhle budu žít?“ Jakub mě pevně chytil za ruce. „Tohle sebemrskačství je k ničemu. Musíme být silní, náš syn nás teď potřebuje jako nikdy! A musíme věřit, že se uzdraví bez následků.“ Vyděšeně jsem se zeptala: „A co když ne?“ Manžel neodpověděl a obličej schoval do dlaní…
Musíme být silní!
Nedá se vyprávět o něčem, na co nejsou slova. Dny, týdny a měsíce splynuly v mlhavý okamžik a domů jsme si Jiříčka odváželi v „bdělém komatu“. Byly okamžiky, kdy jsem zbaběle pomýšlela na sebevraždu, ale pokaždé jsem si uvědomila, že na to nemám právo, že bych se ze své viny vyvlékla příliš snadno! Vždyť jen díky mně Jiřík nevnímá svět a navždy je odkázaný na moji péči. Ode dne, kdy jsme syna přivezli z nemocnice, se o něj starám téměř čtyřiadvacet hodin denně a běžný život pro mě, stejně jako pro našeho Jirku, přestal existovat. Manžel se mi snažil být sedm let oporou, ale pak to psychicky neunesl. Odstěhoval se a začal žít nový život. Nevyčítám mu to. Třebaže to nikdy nevyslovil nahlas, vím, že mi nikdy nedokáže odpustit, co se synovi stalo. Dnes je Jirkovi osmnáct let a já každé ráno vstávám s nadějí, že se na mě syn usměje, že na mě promluví… Tu svou víru nemám komu říct, jsem s ní sama, ale držím se toho, že příroda někdy dokáže udělat zázrak a naděje umírá poslední!
Věra (50), Ústí nad Labem
