Domů     Pořád čekám, kdy na mě syn jednou promluví
Pořád čekám, kdy na mě syn jednou promluví
7 minut čtení

Už mnoho let mě mučí výčitky. Třináct let se mi zdá pouze jediný sen, ze kterého se pokaždé probouzím s pláčem. A stále doufám, že se stane zázrak.

Ten den jsem se probudila nervózní a podrážděná. Nejenže bylo už od rána příšerné vedro, ale víc jak jindy jsem trpěla premenstruačním syndromem. Manžel, který věděl, která „bije“, se rychle nasnídal a klidil se mi z cesty.

Ovšem náš syn Jiříček na mě žádné ohledy nebral. Jak by také mohl, když mu bylo pět let? I když jsem se snažila ovládat, šlo to těžko, protože i syn měl „svůj“ den. „Jiříku, jestli se v té snídani budeš takhle nimrat, tak přijdu pozdě do práce.

A vypij kakao!“ Syn demonstrativně odstrčil hrneček. A začal kopat do stolu. „Nech toho kopání!“ Křikla jsem na něj. On ale kopal ještě víc.

Hrál mi na nervy

Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Napočítala jsem raději do dvaceti. Stálo mě to hodně úsilí, ale já to nakonec zvládla. Zaťukala jsem významně na stůl, nasadila přísný pohled synovi do očí.

„Jdu se obléknout a až se vrátím, budeš nasnídaný a hrnek bude prázdný, jasný?!“ Díval se mi do očí a já v nich viděla vzdor. Kopat ale naštěstí přece jenom přestal. S úlevou jsem odešla do koupelny a zavřela za sebou dveře.

Snažila jsem se zamaskovat unavenou pleť i kruhy pod očima, ale dopředu jsem věděla, že obzvlášť dnes je to marná práce. „Jo, holka, co bys chtěla? Za tři roky ti bude čtyřicet,“ povzdechla jsem si, když jsem se na sebe dívala do zrcadla.

Vypadala jsem opravdu hrozně. Už nikdy to nebude lepší! Proběhlo mi hlavou a žaludek se mi sevřel odporem. Duše se mi opět zachvěla podrážděností. Jak já ten dnešní den dám?

V práci mě čeká uzávěrka, nejraději bych si vzala volno, odvezla toho zlobivého kluka do školky a zalezla si zpátky do postele a prospala polovinu dne. Jenže to právě dneska nešlo…

Měla jsem špatný den

Z koupelny jsem přešla do ložnice a před otevřenou skříní chvíli váhala, které šaty si mám obléct. Vyhrály to moje nejoblíbenější tyrkysové. Ale i v nich jsem se cítila děsně. „Tak jak jsi na tom se snídaní? Už jsi vypil…“ Vzteky jsem nedořekla větu.

Nejenže Jirka neseděl u stolu, ale z talířku ani hrnku nic neubylo. Vběhla jsem do jeho pokoje, válel se na zemi u stavebnice a něco si mrmlal. Zakřičela jsem vzteky: „Jak chceš! Dokud se nenaučíš poslouchat, nebudeš se dívat na televizi!

A tu stavebnici ti vezmu a dostane ji Mates!“ Mates byl chudý kluk ze školky, jeho máma byla samoživitelka a neměla na to, aby mu kupovala takové dárky. Občas jsem jí dala nějaké oblečení po Jiříkovi a nějaké ty hračky, se kterými si už nehrál.

Jiřík to nesl těžce. Vždycky hrozně vyváděl, že si právě s tím autíčkem chtěl hrát, toho plyšáka má ze všech nejraději a tak… Nebyla to pravda, byl jen tak majetnický. „A teď se mazej obout!“ Zavelela jsem.

Válka kdo z koho!

Syn si s brekem obul sandály a protože byl uražený, oproti jindy mi odmítl dát ruku. Po chodníku mi to nevadilo, ale když jsme došli na přechod, chytla jsem ho za límec, protože ruku sveřepě schoval za záda. „Jestli nepřestaneš, nasekám ti!

Pojď, už svítí zelený panáček.“ Když jsme míjeli bistro, ve kterém prodávali i nanuky, Jiřík se zastavil a plačtivě zaprosil: „Maminko, já bych chtěl zmrzlinu na klacku. Koupíš mi ji, prosím tě?“ Jak už jsem zmínila:

od rána jsem byla podrážděná a proto jsem na synovo chování, které se ničím nelišilo od ostatních dnů, reagovala zbytečně tvrdě. „Snad si nemyslíš, že za to tvoje zlobení se snídani ti koupím nanuk?

Na to zapomeň!“ Syn se hlasitě rozbrečel a kolemjdoucí starší žena se na mě vyčítavě podívala. Chytla jsem dítě za ruku a rozčileně sykla: „Tak už dost té komedie, jdeme!“ A pak se to stalo. „Nemám tě rád, jsi zlá!

Jdu za tátou, tebe nechci!“ zakřičel Jiřík, vyškubl se mi a bez rozhlédnutí vběhl na frekventovanou silnici…

Vteřina změnila svět

V naprostém šoku jsem se dívala na nejotřesnější, nejbrutálnější scénu, kterou mohl zrežírovat pouze osud. Nejprve se ozvalo skřípění brzd a potom se tělíčko Jiříčka vymrštilo do vzduchu a jako hadrová loutka letělo nekonečně dlouho vzduchem.

Kam dopadlo jsem neviděla. Chumel lidí, který se okamžitě seběhl, ze svých těl vytvořil milosrdnou oponu. Byla jsem zkamenělá i oněmělá hrůzou, neschopná jednat, natož si uvědomit obludnost celé situace. „Bože, takové neštěstí!

Snad se ho podaří zachránit!“ vykřikl někdo vedle mě a já, aniž bych si to uvědomovala, jsem se jako robot blížila k davu, který se skláněl nad podivně zkrouceným tělíčkem mého syna. Chtěla jsem ho zvednout ze země, ale nedokázala jsem to. Opustily mě síly.

„Pozor, ta paní omdlévá! Dobrý, držím ji…“V mozaice mých vzpomínek chybí hodně kamínků a já jsem za to neskonale vděčná. I to málo, co si po té tragické události vybavuji, mi srdce rozervalo na cáry. Probrala jsem se ve chvíli, kdy se nade mnou skláněl lékař.

Vytřeštila jsem na něj oči a v ten moment mě mozek nemilosrdně vrátil do reality. „Kde je můj syn? Chci ho vidět!“ Lékař se mi pokoušel cosi sdělit, ale jeho slova mi unikala…upadla jsem opět do bezvědomí…

Smrt pro syna nepřišla

Cítila jsem, že se na mě někdo upřeně dívá. Otevřela jsem oči a uviděla manžela. Seděl na kraji nemocniční postele. Prudce jsem se posadila. „Co je Jiříčkovi? Viděl jsi ho? Tak mluv!“ Jakub schoval obličej do dlaní a pokrčil rameny. „Je to moc špatný!

Doktoři říkali, že horší než vnitřní zranění je úraz hlavy. Když to přežije, tak asi… nebude normální,“ zajíkl se manžel a znovu se rozplakal. „Bože, to ne! Náš syn se určitě uzdraví, musí, vždyť má celý život před sebou!“ zoufale jsem křičela.

Manžel jen pokrčil rameny a mumlal do dlaní: „Dal bych svůj život za to, aby to tak bylo!“ Vytrhla jsem si infuzi a v hysterickém záchvatu vykřikovala: „Je to moje vina, nedokázala jsem ho uhlídat! Byla jsem na Jiříčka zlá a pořád mu něco vyčítala!

Ani tu pitomou zmrzlinu jsem mu nekoupila. Je to moje vina! Ježíši, jak s tímhle budu žít?“ Jakub mě pevně chytil za ruce. „Tohle sebemrskačství je k ničemu. Musíme být silní, náš syn nás teď potřebuje jako nikdy!

A musíme věřit, že se uzdraví bez následků.“ Vyděšeně jsem se zeptala: „A co když ne?“ Manžel neodpověděl a obličej schoval do dlaní…

Musíme být silní!

Nedá se vyprávět o něčem, na co nejsou slova. Dny, týdny a měsíce splynuly v mlhavý okamžik a domů jsme si Jiříčka odváželi v „bdělém komatu“.

Byly okamžiky, kdy jsem zbaběle pomýšlela na sebevraždu, ale pokaždé jsem si uvědomila, že na to nemám právo, že bych se ze své viny vyvlékla příliš snadno! Vždyť jen díky mně Jiřík nevnímá svět a navždy je odkázaný na moji péči.

Ode dne, kdy jsme syna přivezli z nemocnice, se o něj starám téměř čtyřiadvacet hodin denně a běžný život pro mě, stejně jako pro našeho Jirku, přestal existovat. Manžel se mi snažil být sedm let oporou, ale pak to psychicky neunesl.

Odstěhoval se a začal žít nový život. Nevyčítám mu to. Třebaže to nikdy nevyslovil nahlas, vím, že mi nikdy nedokáže odpustit, co se synovi stalo.

Dnes je Jirkovi osmnáct let a já každé ráno vstávám s nadějí, že se na mě syn usměje, že na mě promluví… Tu svou víru nemám komu říct, jsem s ní sama, ale držím se toho, že příroda někdy dokáže udělat zázrak a naděje umírá poslední!

Věra (50), Ústí nad Labem

Související články
2 minuty čtení
Nikdy jsem nebyla z těch, kteří si stěžují. Vždy jsem měla naději. Jenže ta nyní vyhasla. Začalo to nevinně. Píchání v kloubech, únava, taková ta „zima do kostí“, co se člověk snaží rozchodit. Ale nešlo to rozchodit. Přišlo to plíživě, jako by se tělo proti mně pomalu obracelo. Diagnóza byla rychlá, revmatoidní artritida. Jak mi lékaři vysvětlili, moje vlastní tělo vlastně napadá, ničí samo seb
3 minuty čtení
Nikdy jsem si nemyslela, že mi bude chybět školní zvonek. Ten ostrý, protivný zvuk, co ukončoval hodiny a začínal přestávky. Celý život jsem učila na základní škole. Český jazyk a dějepis. Měla jsem ve třídě své království – tabuli popsanou křídou, štosy sešitů, a hlavně oči dětí, které na mně visely. Někdy z povinnosti, jindy se zaujetím. Ale byly tam. Byla tam odezva. I když jde o cizí lid
3 minuty čtení
Na nějaké zázraky jsem v životě nikdy nevěřila, do kostela nechodila. Ale život mě nakonec přece jenom přesvědčil, že se čas od času stávají i věci těžko uvěřitelné. Bylo mi skoro pětačtyřicet. V celém kraji nebyla živá duše, která by uvěřila, že se mi ještě podaří otěhotnět. Osobně jsem tomu rovněž nevěřila ani za mák. Bylo to vyloučeno už proto, že jsem po rozvodu žila sama. Za takových okoln
3 minuty čtení
Každé ráno si dělám čaj do dvou šálků. Jeden piju, druhý zůstává nedotčený. Možná to zní zvláštně, ale nějak mi to pomáhá. Jde o rituál, který zůstal, i když člověk, pro kterého byl určen, už nechodí v mém bytě, po tomto světě. Já bydlím sama v malém domku na konci vesnice, kde lišky dávají dobrou noc a pošťák se usmívá ještě dřív, než otevřu branku. Život tu běží pomalu, ale ne bez emocí. T
5 minut čtení
Po třiceti letech manželství, které jsem považovala za pevné, mi manžel Petr oznámil, že si našel jinou, a odstěhoval se. Odešel za ní a nechal mě samotnou. Nejen se zlomeným srdcem, ale i s hromadou dluhů, o kterých jsem neměla tušení. Moje rodina, kterou jsem milovala, se rozpadla, a já teď hledám sílu, jak začít znovu. Příliš mladí na lásku? S Petrem jsme se vzali velmi mladí a záhy js
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Lysohlávky jako spása pro pacienty s rakovinou trpící depresemi
21stoleti.cz
Lysohlávky jako spása pro pacienty s rakovinou trpící depresemi
Houby lysohlávky se řadí mezi pravé halucinogeny, neboť ovlivňují smyslové vnímáni i prožívání reality, a to díky obsahu účinné látky zvané psilocybin. Její použití u pacientů s rakovinou, kteří trpí
Jihomoravské hradní pověsti: Strom svázaný s osudem stavby a vodník z Boskovic
epochaplus.cz
Jihomoravské hradní pověsti: Strom svázaný s osudem stavby a vodník z Boskovic
Starý poutník putoval krajem, když najednou spatřil spoustu lidí, kteří cosi kutili na skále. „Co to děláte?“ zeptal se jich. „Budujeme hrad,“ zazněla odpověď. Muž v šoku kroutil hlavou. „To spíš z mojí poutnické holi vyroste strom, než by se vám podařilo na té holé skále něco takového postavit,“ prohlásil a na důkaz zapíchl svoji starou sukovici
Už to nejsem já
skutecnepribehy.cz
Už to nejsem já
Nikdy jsem nebyla z těch, kteří si stěžují. Vždy jsem měla naději. Jenže ta nyní vyhasla. Začalo to nevinně. Píchání v kloubech, únava, taková ta „zima do kostí“, co se člověk snaží rozchodit. Ale nešlo to rozchodit. Přišlo to plíživě, jako by se tělo proti mně pomalu obracelo. Diagnóza byla rychlá, revmatoidní artritida. Jak mi lékaři vysvětlili,
Rezidence ve stylu glamour
rezidenceonline.cz
Rezidence ve stylu glamour
Inspirující myšlenkou designérky, která navrhla podobu interiéru luxusní rezidenční vily, bylo vytvořit neobvyklý okouzlující obytný prostor, připomínající elitní paláce prvorepublikových továrníků. Johana Picková i při samotné realizaci věnovala pozornost především detailům s velkým důrazem na dokonalé zpracování každého architektonického prvku. Pod jejím dohledem tak velmi rychle vzniklo dvoupatrové aranžmá plné rafinované elegance, jež svou sofistikovaností
Rozhodnutí Brodské: Může za to žárlivost?
nasehvezdy.cz
Rozhodnutí Brodské: Může za to žárlivost?
Obdivovatelé i přátelé Terezy Brodské (57) jsou v šoku z jejího rozhodnutí. Herečka totiž nedávno oznámila, že hodlá zcela zmizet ze sociálních sítí. Údajně ji k tomu přiměl fakt, že není úplně ne
Nepečený melounový dort
tisicereceptu.cz
Nepečený melounový dort
Nemusíte ani zapínat troubu a přitom vytvoříte jedinečný dort s lehkým melounovým želé, který bude zejména během horkých letních dnů příjemným osvěžením pro malé i velké strávníky. Potřebujete 1
Zadig & Voltaire: Láska v plamenech letní noci
iluxus.cz
Zadig & Voltaire: Láska v plamenech letní noci
Značka Zadig & Voltaire přináší novou kapitolu do své ikonické voňavé ságy THIS IS! a představuje dvě nové vůně, které jsou jako stvořené pro elektrizující letní noci. Duo THIS IS HER! BURNING LOV
Kouzla letního slunovratu
nejsemsama.cz
Kouzla letního slunovratu
Letní slunovrat, kdy 21. června je den stejně dlouhý jako noc, je tím nejlepším časem pro kouzelné rituály. Pokud chcete v tento magický čas čarovat, vyzkoušejte rituály s ohněm i bylinkami. Oslavte sílu slunce a přivolejte si pomocí magie obdobně silné štěstí. Slunovrat je příležitost k novým začátkům, k napojení na přírodu a k úžasné letní magii. Vyzkoušejte některý z rituálů a dopřejte si tento magický
Jan Kupecký maloval svou duši
epochalnisvet.cz
Jan Kupecký maloval svou duši
Jeden z nejvýznamnějších barokních malířů 17. a 18. století a vyhledávaný portrétista nejmocnějších osobností své doby byl hrdý Čech. Jen v Čechách většinu svého života vlastně vůbec nežil…   Kde se Jan Kupecký (1666–1740) narodil, není úplně jasné. Jeho rodiče pocházejí z Mladé Boleslavi, ale vzhledem ke svému protestantskému vyznání nemají doma právě na růžích
Záhadná krádež v Gentu: Vrátí  se někdy Spravedliví soudci?
enigmaplus.cz
Záhadná krádež v Gentu: Vrátí se někdy Spravedliví soudci?
Ačkoli druhá část našeho titulku vypadá jako povzdech nad stavem belgické justice, ve skutečnosti se týká krádeže části takzvaného Gentského oltáře. Ani po devadesáti letech není tento kriminální čin
Výprava Františka Ferdinanda d´Este: V Japonsku se arcivévoda nechal tetovat
historyplus.cz
Výprava Františka Ferdinanda d´Este: V Japonsku se arcivévoda nechal tetovat
Podpalubí lodi Kaiserin Elisabeth je přecpané trofejemi. Nechybí mezi nimi vycpaní tygři, orli ani opice. Námořníci sem přinášejí vypreparované klokany, pštrosy a koaly. Arcivévoda František Ferdinand d´Este se totiž na lodi plaví kolem světa a plní ji ulovenými zvířaty. Záhy mezi ně přibudou veverky, skunkové nebo medvěd grizzly… Arcivévoda František Ferdinand d´Este (1863–1914)
Zdislavina studánka: Uzdravuje dodnes nemocné?
epochanacestach.cz
Zdislavina studánka: Uzdravuje dodnes nemocné?
Asi kilometr od státního zámku Lemberk se nachází Zdislavina studánka pojmenovaná podle zdejší šlechtičny, která prý měla zázračné nadání uzdravovat nemocné. Voda prý pomáhá dodnes. Česká šlechtična svatá Zdislava (1220–1252) má podivuhodné schopnosti už jako dítě. Stále se prý modlí a chce se stát poustevnicí. Rodiče ji nicméně provdají za Havla z Lemberka (asi 1210–1254) a