Domů     Pomáhám si, jak sama můžu
Pomáhám si, jak sama můžu
5 minut čtení

Od té doby, co mám na starosti dva rodinné hroby, si občas s výzdobou přilepším ze „sousedství“. Kdybych měla výzdobu kupovat pokaždé z důchodu, to bych si koncem měsíce mohla dávat k jídlu jen chleba s marmeládou.

Poprvé jsem na cizím hrobě sebrala výzdobu na Dušičky asi před pěti lety. Vzpomínám si, jak mi to bylo trapné a jak jsem se bála, že mě pak mrtví z toho hrobu přijdou v noci strašit.

Schválně jsem si vybrala takový hrob, na kterém nejsou žádné fotografie zesnulých. Protože pokaždé když jsem se přiblížila k hrobu se snímky v oválných rámečcích, měla jsem pocit, že se ti lidé ze záhrobí na mě vyčítavě dívají.

Možná byste tomu řekli krádež, ale já to slovo nemám ráda. Spíš si říkám, že je to hřích takhle plýtvat. Když se na některé hroby podíváte, není pomalu vidět žádný nápis a jsou doslova zavalené svíčkami, květinami, věnci a věnečky.

Tak mi připadá, že pro pár svíčiček, sem tam malý věnec nebo kytku v květináči se svět nezboří.

Hlavně nenápadně

Přemisťovat chodím zásadně v pondělí v podvečer. To je, jak jsem zjistila, na hřbitově nejméně lidí. Při pondělku má každý v práci dost starostí a na návštěvu hřbitova ani nevzdychne. Navíc většina lidí zajde o víkendu. Zkrátka pondělí je ideální den.

Beru si sebou pokaždé takovou koženou kabelu po babičce. Ta taška přežije i mně, drží jako helvétská víra, jak babička často říkávala. Má kulatý šikovný tvar, takže se v ní ledacos schová.

Obvykle jdu až na druhý konec hřbitova, než máme hrob, abych nebyla příliš nápadná, nebo aby mě nepotkal někdo z nejbližších „sousedů“. Také se samozřejmě bojím, že by svoji výzdobu poznali, kdyby byla hned vedle.

Ne ne, daleko spolehlivější je zabrousit o pěkných pár uliček dál, někam do šera ke zdi.

Bojím se odplaty

Neříkám, že se kolikrát nebojím. To ano. Víc mrtvých než živých. Mívala jsem totiž babičku Hedu, která duchařila. Jako malá holčička jsem se několika duchařských seancí, které pořádala s tetami u nás na vsi v chalupě zúčastnila.

Asi nejděsivější byl večer, kdy vyvolaly ducha mladičkého německého vojáka. Komunikoval s nimi jen v němčině, volal maminku a neustále opakoval, že je mu strašná zima.

Později se babička dozvěděla, že v chalupě před odsunem žila německá rodina, které zemřel šestnáctiletý syn u Stalingradu, když po dlouhých dnech utrpění zmrzl.

Pamatuju se, že i mně běhal hrůzou mráz po zádech a zařekla jsem se, že duchy nikdy víc vyvolávat nebudu. Na německého mládence si během svých toulek po hřbitově často vzpomenu. Na jeho hrob už určitě nikdo nechodí. A tak zapálím často svíčku i za něho.

Že ovšem tu svíčku někde vezmu, to je jiná věc. Vždycky ale spočítám, kolik je jmen na hrobě a kolik hoří svíček. Beru jen ty, které přebývají, abych nějaké nešťastné duši nesebrala její světýlko. Bojím se odplaty, to je jasné, s duchy není radno si zahrávat.

Říkala jsem to i svým vnučkám, když mi vyprávěly, jak na táboře vyvolávaly duchy s klepacím stolečkem. Vím, že v určitém věku to asi zkusí všechny děti, ale nabádala jsem je, aby si to raději rozmyslely. Rušit duše mrtvých, z toho nemůže vzejít nikdy nic dobrého.

Děsivé setkání

Moje kamarádka ze školy Inka utrpěla nervový šok, když čekala na hřbitově na svého mládence Jarka. Tehdy po válce nebývalo nic divného, že se mládež scházela na krchově. Byl tam klid, lavičky, světýlka.

Však si z toho moc pěkně dělají legraci ve filmu Marečku, podejte mi pero. Ale co se Inky týče, tu jeden večer na hřbitově dočista vyléčil. Jak vyhlížela Jarka, všimla si, že mladý muž v bílé košili sedí na lavičce opodál.

Vydala se k němu, láteřila, že jen v košili nastydne, co ho to napadlo. A když se otočil, Jarek to nebyl. Díval se prý na ni úplně prázdnými očními důlky. Vzala nohy na ramena a utíkala, co mohla. U brány vrazila do Jarka, omdlela mu do náručí.

Měsíc se pak léčila v sanatoriu na nervy a na hřbitov, pokud vím, už nikdy nevkročila. Zato my jsme byly jako mladé žáby pořádně zvědavé, tak jsme se šly podívat k té lavičce, na které Inka přízrak viděla.

Nedaleko byl hrob mládence, který se zabil cestou ze zábavy skokem ze skály. Určitě měl na sobě bílou košili v den, kdy z nešťastné lásky svůj život ukončil.

Měla jsem namále

Mám tuhle událost na paměti, když se blížím k jakémukoliv hrobu se svojí brašnou po babičce v ruce.

Tiše povídám, že si přicházím jen pro malou svíčku, nebo kytku, že můj důchod bývalé učitelky není nic moc a že všechno, co mi zbude dávám vnoučátkům a do útulku opuštěným pejskům. Věřím, že duchové jsou přesně takoví, jací byli živí lidé.

Takže doufám, že mi prostě odpustí a že mě pochopí. Daleko horší by to bylo, kdyby mě někdo přímo chytil při činu. Jednou už jsem měla namále. Zrovinka jsem se zdvihala na nohy, když se vedle mě vynořila taková všetečná babka.

A že prý mě na tomhle hrobě nikdy neviděla, že chodí léta jiná paní a co tam dělám. Rychle jsem si vymyslela historku, že jsem vzdálená tetička z Moravy, že jsem léta žila v cizině a teď jsem se přijela podívat na rodinný hrob.

Naštěstí mi to spolkla i s navijákem. Když jsem ale odcházela, pořádně se mi třásla kolena.

Jiřina P. (62), Chomutov

Související články
2 minuty čtení
Léto je tady a s ním i báječný čas, kdy slunce prozáří záclony, káva na balkoně chutná trochu víc po dětství a vzpomínky voní po rozkvetlé louce a opalovacím krému. Právě v takových chvílích je krásné zpomalit, pohodlně se usadit do křesla a otevřít časopis Staré dobré časy, který vás vezme zpátky nejen do minulosti, ale i do příběhů, které zůstávají v srdci.  Určite se vám rozbuší srdce A p
3 minuty čtení
Měla jsem raději držet jazyk za zuby a neplést se do cizích věcí. Byla jsem ale přesvědčená o své pravdě. A tu jsem musela za každou cenu říct. Naším rodinným prokletím je bujná fantazie, a to, že neumíme udržet tajemství. Trpěla tím už moje babička, o které se dodnes vypráví, že to byla největší drbna v okrese. A pamatuji si, jak i na maminku jednou táta řval na celý dům, že to drbna první
3 minuty čtení
Nikdy jsem se nesmířila s tím, že nedělám práci, po které jsem už v mládí toužila. Až dnes jsem našla konečně sama sebe a jsem šťastná. Můj život býval jen o tom, že jsem se vždycky někomu podřizovala. Ten, kdo si plnil své sny, byl můj starší bratr Michal. Vystudoval vysokou, všichni mu dělali pomyšlení, aby měl k tomu ty nejlepší podmínky. Já ale byla ženská, a nikdo neposlouchal, co si myslí
3 minuty čtení
Je tomu už mnoho let, co se mi za oknem objevil černý kocour. Byl hodný a přítulný, ale také chytrý a dobře znal cestu domů. Tam na mě čekalo velké překvapení. Odbíjela právě šestá hodina ranní, město bylo pokojně němé, zahalené mlhou. Uvařila jsem si silnou kávu a zasněně se usadila ke stolu. Moji pozornost náhle upoutal černý stín, který se mihl za oknem. Lekla jsem se. Co to bylo? Byl to sna
5 minut čtení
Nikdy by mě nenapadlo, že budu psát něco takového. Ale svědomí mě tlačí a také strach, že se na to konečně přijde. Příliš dlouho mi vše prochází. Pracuji v kanceláři okresní pobočky jedné pojišťovny. Je mi přes padesát, jsem rozvedená a syn už dávno bydlí sám. V práci jsem už víc než dvacet let a všichni mě berou jako samozřejmost. Neviditelná, spolehlivá, vždy ochotná. A právě v tom je ta fint
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Budoucnost z čajových lístků
nejsemsama.cz
Budoucnost z čajových lístků
Chcete vědět, co vás čeká v budoucnosti? Uvařte si čaj a naučte se věštit z čajových lístků. Možná se dozvíte spoustu zajímavých věcí. Zjistit, co vás čeká, můžete klidně i v pohodlí domova. Nebojte se, věštění z čaje není vůbec složité. K tomu, abyste poznala svou budoucnost a našla odpovědi na své otázky, vám bude stačit obyčejný sypaný čaj, oblíbený hrneček a vaše šikovné ruce. Čarovné
Vězeň Jiřího z Poděbrad chránil korunovační klenoty
historyplus.cz
Vězeň Jiřího z Poděbrad chránil korunovační klenoty
Jeden z nejmocnějších mužů království Menhart z Hradce je opět za mřížemi. Zatím vždy ho jeho protivníci propustili. Nyní se ukáže, zda se dříve dostaví svoboda, nebo smrt. K husitství má šlechtický synek Menhart II. z Hradce (1398–1449) od mládí vztah. Vždyť i jeho otec Jan starší z Hradce (†1417), nejvyšší zemský hofmistr, se ke kališníkům přidal v roce 1415 po
Magické křižovatky: Hranice mezi světy
epochalnisvet.cz
Magické křižovatky: Hranice mezi světy
Na první pohled obyčejné místo. Silnice, která se rozbíhá do čtyř stran. Křižovatka. Ale podle pradávných věr právě tady slábne závoj mezi světy. Je to místo, kde můžete přivolat duchy, uzavřít smlouvu s démonem nebo získat dovednosti, které nejsou z tohoto světa. Opravdu tady můžete změnit svůj osud? A jak vysokou cenu za to zaplatíte?
Každý den poprvé
skutecnepribehy.cz
Každý den poprvé
Dnes ráno mi znovu podal ruku a zeptal se, jak se jmenuju. Jeho oči byly přívětivé, ale i nejisté. Můj muž. Opět jsem mu řekla: „Jsem Marie, tvoje žena.“ Přikývl. A pak se na mě usmál tak, jako by mě potkal poprvé. Můj muž. Manžel, se kterým jsme desítky let. Když mu to zjistili, bylo mu 75 let. Já
Čína: Její panenská příroda vám sebere dech
epochanacestach.cz
Čína: Její panenská příroda vám sebere dech
Slunce se mocně opírá o štíty mohutných hor. Na nebi není ani mráček a skoro to vypadá, že ostré vrcholky masivů musejí každou chvilkou protnout blankytně modrou oblohu. Jejich majestátnost a dravost krotí nádherné listnaté lesy, jejichž podzimní „čarokresba” vezme dech všem přihlížejícím. Je jednou z největších zemí a statistické údaje popisující tuto nejlidnatější část
Život Šinkorové řídí žárlivost?
nasehvezdy.cz
Život Šinkorové řídí žárlivost?
Oznámila překvapivý konec svého působení jako pedagožka na konzervatoři a v emotivním příspěvku na sociálních sítích herečka Daniela Šinkorová (52) napsala, že odchází se slzami v očích. Jenže prá
První surfařská cestovka slaví plnoletost: 18 let na vlnách
iluxus.cz
První surfařská cestovka slaví plnoletost: 18 let na vlnách
Surfová kancelář Surf-Trip, kterou založili sourozenci Olivovi, naučila za 18 let surfovat tisíce lidí z Česka i Slovenska. Z původně malých surfových kempů vyrostla ve stabilní cestovní kancelář s me
Gokteik Viaduct: Kilometr, který se táhne věčnost, v srdci Myanmaru
epochaplus.cz
Gokteik Viaduct: Kilometr, který se táhne věčnost, v srdci Myanmaru
Připravte se na cestu do míst, kde se zdá, že čas plyne jiným tempem. Myanmar, země s bohatou historií a úchvatnou přírodou, skrývá jeden z nejpozoruhodnějších inženýrských počinů světa – Gokteik Viaduct. Tento monumentální železniční most slibuje nejen dechberoucí výhledy, ale i zážitek, který vám jeden kilometr jízdy protáhne na celou věčnost. Ponořte se s
Přivedeme zpět k životu mamuty či jiné vyhynulé tvory?
21stoleti.cz
Přivedeme zpět k životu mamuty či jiné vyhynulé tvory?
Víme, že existovaly, ale vlivem nepříznivých podmínek, nadměrného lovu či činnosti člověka došlo k jejich vyhynutí. Díky vzorkům DNA těchto ztracených tvorů se vědci nyní chtějí pokusit je znovu přivé
Tajemství Velikonočního ostrova: Jak se obří Moai vydaly na cestu?
enigmaplus.cz
Tajemství Velikonočního ostrova: Jak se obří Moai vydaly na cestu?
Na jednom z nejodlehlejších míst na Zemi, v nekonečných vodách Tichého oceánu, se nachází Velikonoční ostrov, domov stovek monumentálních kamenných soch, známých jako Moai. Tyto tajemné kolosy, tyčící
Bramborový koláč s jablky
tisicereceptu.cz
Bramborový koláč s jablky
Suroviny 250 g brambor 60 g másla 200 g cukru moučky 2 vejce 250 g polohrubé mouky prášek do pečiva jablka Na drobenku 50 g hrubé mouky 30 g másla 30 g cukru krupice Postup Bram
Interiér s ikonami skandinávského designu
rezidenceonline.cz
Interiér s ikonami skandinávského designu
Nedaleko Los Angeles si mladý pár nechal postavit vzdušnou rezidenci kombinující ocelový skelet, skleněné stěny a sekvojové obklady. uvnitř vás okouzlí ikony skandinávského designu. Vroce 1998 Mark a Andrea Meyerhoferovi koupili dům v zalesněnémpodhůří Lacanada Flintridge v Kalifornii. Pár začal spolu se skupinou architektů s přetvářením domu tak, že přestavěli část s kuchyní a rodinnou místností.