Když zmizí paměť, zmizí i láska

Total
1
Shares

Jak léta v životě přibývají, člověk se často vrací ke vzpomínkám na své mládí. A tak jsem si i já, poté, co jsem odešla do důchodu, začala připomínat svoji první krátkou lásku.

Tehdy mi bylo šestnáct let a chodila jsem na střední průmyslovou školu. Jemu bylo o dva roky víc. Jmenoval se Aleš, a jak už to u prvních lásek bývá, zamilovala jsem se do něho na první pohled – úplně bezhlavě a naivně. A on toho dokázal využít. Bláhově jsem si totiž myslela, že mě miluje stejně jako já jeho. Věřila jsem, že bude mým prvním i posledním a dala mu i svoji nevinnost.

Zrada, která moc bolela

Prožili jsme spolu krásných několik měsíců. Pak odešel na vojnu a já jsem plánovala, že mezitím dokončím střední školu a pak se vezmeme. Jenže za pár týdnů ve vojenské službě mi Aleš napsal, že si na Moravě, kam narukoval, našel jinou dívku. Četla jsem ten dopis stále dokola, nemohla jsem uvěřit tomu, co tam stojí. Proplakala jsem několik nocí. Cítila jsem se ublížená a podvedená. Ale život šel dál…

Zůstala jsem sama

V následujících letech jsem měla ještě několik vztahů a ve dvaadvaceti jsem konečně našla toho pravého. S Rudolfem jsme se po roce chození vzali a založili jsme rodinu. V odstupu tří let se nám narodili dva synové. Měli jsme krásné a spokojené manželství a prožili jsme spolu šťastný život. Manžel ale bohužel zemřel předčasně na rakovinu plic a já zůstala na stáří sama. Vedlo mě to k tomu, abych se ohlížela po přátelích, spolužácích a známých z minulých let. A tak jsem si vzpomněla i na Aleše.

Pátrala jsem po dávné lásce

Přestože nepatřím k mladé generaci, pro kterou je internet druhým domovem, tak se na něm díky svým synům, kteří mě s počítačem i různými programy naučili, vyznám. Jednoho dne jsem se rozhodla, zaregistrovat i na jedné sociální síti. Aleš měl dost nezvyklé příjmení, takže nebylo problém ho tam najít. Napsala jsem mu zprávu, ale odpovědi jsem se nedočkala. Ale protože mi to nedalo, napsala jsem i jeho dceři, která měla na téže sociální síti také profil. Od ní jsem se dozvěděla, že je Aleš v ústavní péči. Zeptala jsem se, jestli bych mohla přijet, že se známe z mládí. Souhlasila. Vydala jsem se tedy přes půl republiky, abych po více jak půl století pohlédla znovu do očí první lásce.

Vzpomínky odpluly pryč

Byl to ale smutný pohled. Ty oči byly vyhaslé, paměť už si dávno odnesla Alzheimerova nemoc. Jen v jeden okamžik se mi zdálo, že se Alešovi rozzářily oči, když jsem mu ukázala starou fotografii a pohladila jsem ho po jeho vrásčité tváři. Potom se ale znovu vzdálily. Bylo mi z toho smutno. Srdce mě bolelo. Dávno jsem mu samozřejmě jeho zradu odpustila. Bohužel se to nikdy nedozví, protože jeho vzpomínky na mě jsou už nenávratně pryč…

Miluše R. (70), Havlíčkův Brod

Také se vám může líbit