Dlouho jsem si myslela, že žiju ve šťastném manželství. Že k dokonalosti nám chybí jediné – dítě. Sen o dokonalém vztahu skončil v momentě, když kdosi zazvonil u dveří.
S Honzou se známe už od základní školy. Společně jsme absolvovali taneční, na vysoké bydleli na sousední koleji. Když jsme se brali, nikoho z našich přátel to nepřekvapilo. I rodiny se už dávno znaly. V tom, co bude dál, jsme měli jasno. Chtěli jsme mít aspoň dvě děti. Jenže roky běžely a dětský pokoj v našem domě, který jsme postavili, byl pořád prázdný. Moc nám tehdy nepomohli ani rodiče, kteří nám oběma jedináčkům občas necitlivě připomněli, že od nikoho jiného se vnoučat nedočkají. Tak ať s tím něco uděláme. Ale osud to viděl jinak. Dětský pokoj jsme nenápadně přestavěli na místnost pro hosty. Časem přestali rýpat i rodiče. A pak jednoho podzimního sychravého večera kdosi zazvonil u domovních dveří.
Přivedla svého syna
Vykoukla jsem z okna, u vrátek stála neznámá žena. „Nezlobte se, ale já nic nepotřebuju,“ zavolala jsem na ni v domnění, že se jedná o podomní prodejkyni. „Ale já jdu za vámi, paní Lenko,“ ozvalo se od vrátek. Paní byla o pár let mladší než já a za ruku držela malého chlapce. „To je Honzík. Syn vašeho muže,“ řekla. Pozorně jsem si dítě prohlédla. Toho by můj manžel opravdu nezapřel. „Víte, Honza neví, že má syna. Když jsem zjistila, že jsem těhotná, řekla jsem si, že od něj nikdy nic nebudu chtít. Jenže teď jsem nemocná. Zbývá mi pár týdnů života.“ Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. Sama sebe jsem slyšela, jak říkám: „Ale můj muž už nežije. Měl těžký úraz v práci.“ Smutně řekla, že je jí to líto, tak ať se nezlobím. Když mi dala do ruky lísteček s telefonním číslem, jménem a rodným číslem Honzíka, myslela jsem, že poznala, že lžu. Počkala jsem, až zmizí za rohem a zmuchlaný papír jsem hodila do popelnice.
Zasáhla moje matka
Říkala jsem si, že se to manžel nesmí nikdy dozvědět. Jsme sice bezdětní, ale šťastní. Osud ale chtěl, aby tomu bylo jinak. V tu dobu s námi bydlela moje stará maminka. Měla celou řadu neduhů, včetně toho, že už téměř neslyšela. Měla sice naslouchátko, ale to téměř nikdy nenosila. Vůbec nechápu, jak se mohlo stát, že ho v tu chvíli měla, a stála poblíž na zahrádce. Maminka si tam okopávala záhonek a tvářila se neutrálně. Uběhlo několik týdnů. Na Honzových šedesátinách se u nás sešlo mnoho známých. Během přípitku se naše maminka vytasila s dárkem a obálkou. Co v ní asi je? Manžel z ní vytáhl blahopřání a na něm stálo: Toto je číslo na tvého syna, ty mlsný kocoure! Honza mi dlouho nechtěl odpustit, že jsem mu o návštěvě jeho přítelkyně neřekla. Honzíka jsme si vzali do své péče a musím říct, že dnes toho nelituju. Honza mladší je nejen hodný kluk, ale hlavně celý tatínek.
Lenka (57), Čáslavsko
