V lásce si neporučíš. Přestože jsem byla vdaná za jednoho, milovala jsem tajně jiného. Byl to jeho bratr a já jsem věděla, že to může mít bolestné a nevratné následky. S manželem jsme se brali po půlroční známosti, protože jsem otěhotněla, a žít s někým jen tak nadivoko se v tehdejší době neslušelo. Bylo mi tehdy jen dvacet let, manžel byl o dost starší, táhlo mu na pětatřicet. Sice jsme si spo

Ten podivný přívěšek mě uhranul. Nemohla jsem od něj odtrhnout oči. Jako by mi říkal, abych ho vyčistila a pověsila si ho na krk. Před lety jsme koupili s manželem malý domek v pohraničí. Stál na samém kraji vesnice, která nám učarovala. Byl to dům na spadnutí, ale měl svoje kouzlo a něco nám našeptávalo, že ho musíme mít, takže jsme byli ochotni, dát za něj všechny naše úspory. Věděli jsme, ž

Jedna z nás měla odejít. Přijít o práci! Já to být rozhodně nemohla, nechtěla jsem si hledat na posledních pár let novou práci. Nezbylo, než se zbavit kolegyně! Vycházely jsme spolu vždycky dobře, Maruška a já. Ona mi uvařila ráno kafe a já jí zase donesla ke svačině čerstvý rohlík z kantýny. Samozřejmě i nám to občas zaskřípalo. To když se na mě Maruška začala trochu vytahovat. Jako že má hezčí

Pro Danu bylo největším štěstím, když otěhotněla. Děti milovala a po dlouhých letech marného čekání se konečně podařilo. Vzápětí ale přišla krutá rána osudu... Seznámili jsme se v našem rodném městě. Ačkoliv jsme nebydleli daleko od sebe, desetiletý věkový rozdíl mi asi nějak zabránil, abych si jí všiml dřív. Kdo by se taky ve dvaceti díval po desetiletém žabci! Měl jsem několik spíše krátkodobýc

Těšila jsem se na výlet s přáteli. Pak se ale věci zničehonic zkomplikovaly a moje pohodová dovolená nabrala zcela jiný směr. Strašně moc jsem ho chtěla. Víc než kohokoliv jiného na světě. Nemohla jsem kvůli němu spát, trápila jsem se, odmítala se učit, na jídlo jsem neměla ani pomyšlení. Nebylo mi to však nic platné. Michal, ten vysoký blonďák ze čtvrťáku s krásným úsměvem a hlubokýma modrýma

Stačila malá chvilka nepozornosti a Tim byl pryč. A nebýt náhody, asi by zemřel opuštěný v lese – a to bych si nikdy neodpustila. Když jsem byla mladá, měli jsme doma psa, který byl můj nejmilejší kamarád. Tim byl obyčejný voříšek, ale jak už to tak bývá, velmi chytrý, učenlivý a oddaný. Hned od začátku jsme si padli do noty a já byla jeho hlavní paničkou. Byli jsme nerozlučná dvojka Každý de

Nikdy by mě nenapadlo, že se se sestrou budeme hádat o dědictví. A dokonce ještě ve chvíli, kdy je naše máma naštěstí na živu. Maminka se tváří trochu rozpačitě a neví, jak z toho „maléru“, jak sama říká ven. Sedím v křesle naproti ní nejsem schopna jediného slova. Jak to mohla dopustit. Jak to, že se nechala přemluvit k tomu, aby na moji sestru Květu přepsala náš barák? Vím, že se teď cítí pro

Když jsem odešla do důchodu a brzy na to mi zem řekl manžel, myslela jsem, že můj život definitivně skončil. Naštěstí to nebyla pravda. Hosté se pomalu scházejí. Jsem strašně nervózní, ale naštěstí tu mám dceru Lidušku a jejího syna Vojtíška. Je mu devět let a uvolil se, že zahraje na housle. Jsem na něj pyšná, má vážně talent. A jeho vystoupení bude určitě ozdobou celé akce. Rozhlížím se po pr

Už jako malá holka jsem vždycky toužila po tom, mít doma psa a kočku, třeba i kanárka. Když se mi to mohlo splnit, začaly nás stíhat samé tragédie. Mí rodiče měli doma rádi pořádek. Dá se říct, že byli pořádkem přímo posedlí, zejména otec, voják z povolání, ale matka mu horlivě sekundovala. V tomhle směru se tedy našli. Ale já jsem po nich tuhle vlastnost nepodědila. A miluju zvířata. Celé děts

Měla jsem krásné dětství a své rodiče jsem milovala a miluji dodnes. Přesto je jedna věc, která mě hrozně zaskočila. A to tak, že jsem se dokázala na mámu i tátu naštvat. Dojíždíme s dcerou k malému baráčku. Už z dálky vidím, že maminka klečí na záhonku a pleje své kytičky. Musím se usmát. Zahrádka je její velká chlouba a ona se o ni moc ráda stará. Je to její chlouba a i ve věku 85 let dokáže