Divoká devadesátá léta mě málem semlela. Ale nedala jsem se. Pomalu končila divoká devadesátá léta a já jsem se cítila jako jejich oběť. Můj muž-podnikatel vypadal jako typický produkt své doby: bílé ponožky, vínové sako, zběsilý životní styl. Během pracovního týdne jsme se prakticky neviděli, po práci chodil na pracovní večeře, o víkendech jezdil na služební cesty. Děti tátu téměř neznaly. Ačkol

Na třídní sraz jsem přivezla spolužáka, aby viděl, jak vypadá oslava v moravském sklípku. Plán se mi ale vymknul z rukou. Stalo se to v době, kdy jsem studovala na vysoké škole. Po dvou letech jsme měli sraz se spolužáky z gymnázia, ve třídě bylo sedm kluků, jinak samý babinec. Setkání se konalo ve sklípku blízko Uherského Hradiště, kam jsem na střední školu chodila. Byl zrovna víkend, tak jsem s

Díky nedorozumění a mé chorobné zvědavosti jsem se dostala ve špatnou chvíli na špatné místo. Vylezl z mých snů a zhmotnil se. Byl naprosto dokonalý. Nejprve vzhledem a pak postupně vším. Ryzí princ na bílém koni. Vše se vyvíjelo nadějně, až mi to bylo podezřelé. Osud tomu ale chtěl, aby mi přesně ve chvíli, kdy se začal tak krásně rozvíjet zatím romanticky a platonicky můj vztah s Robertem, při

Možná znáte divadelní hru Bernarda Sladea. Jmenuje se Příští rok ve stejnou dobu. Tak to jsem prožila! Moje manželství nebylo šťastné. Brali jsme se s Jaroslavem brzy, mně bylo devatenáct, čerstvě jsem odmaturovala, Jardovi jedenadvacet. Dnes vím, že jsme byli ještě děti. Tehdy jsme si však připadali dospělí a věřili, že to zvládneme. Ve mně však už v průběhu veselky hlodal červíček pochybností.

I když je to už deset let, stále čekám, že jednou zazvoní u nás u dveří a já ho konečně obejmu. Nedokážu si přiznat, že je to nepravděpodobné. Krásné slunečné odpoledne a my všichni sedíme na dece u našeho rybníka. Já s manželem, můj syn Aleš s Martinou, svou ženou a Evičkou, mojí vnučkou. Užíváme si první prázdninový víkend, stejně jako tenkrát před deseti lety. Na velkou piknikovou deku se sotv

Jsem si jistá, že nikdy nezapomenu na ten děsivý okamžik. Byla jsem opravdu svědkem odchodu duše z těla mladé ženy? Prodělaná operace kyčelního kloubu mi přivodila dlouhodobé potíže s chůzí. Můj ošetřující lékař, ke kterému jsem docházela na pravidelné kontroly, mi kladl na srdce, abych se snažila chodit co nejvíce. Domlouval mi, že si neustálým sezením nebo poleháváním jen přitěžuji. Když zača

Když se člověku stane něco hrozného, neměl by svou zlobu obracet proti okolí. Bohužel můj muž to nezvládl. Sedím v soudní síni a dívám se na svého manžela. Brzy už svoji nebudeme. Rozvodové řízení už je jen čistá formalita. Rozešlí jsme už dávno. Od té děsivé chvíle tenkrát na Silvestra. Byl odjakživa bavič Pavel byl velký srandista. Už jako mladý. Proto jsem si ho tehdy také vybrala. Nas

Nechtěně jsem ublížila a zasloužila bych si spravedlivý trest. Přesto jsem se dočkala odpuštění od člověka, od kterého jsem to už ani nečekala. Sedím na zahrádce našeho rodinného domku spolu s mou dcerou Alenou. Je tady zase doma, přestože tomu pořád ještě nějak nemohu uvěřit. Kdysi jsme byli v pohodě Když se mi narodila Alenka, byly jsme ještě několik let celkem normální prima rodina. Mě

Když jsme se s manželem přestěhovali na statek na venkově, rozzlobili jsme duchy dávno zavražděných lidí. Naštěstí se nám je podařilo udobřit a zbavit se jejich přítomnosti. Osobně jsem nikdy netoužila po stěhování z města. Jenže osud nemívá s našimi přáními soucit a já se v pětatřiceti letech ocitla uprostřed venkova. Důvodem byl můj životní vztah k Hansovi, kterého jsem potkala na služební ce

Žádný majetek - žádné starosti, říká jedno české rčení, ale manžel mojí kamarádky Marušky o tom ví své. Nikdy toho moc neměl, zato starostí plnou hlavu. Když si konečně pořídil své vysněné auto, čekal ho šok. Maruška s Jardou nikdy nic nezískali zadarmo. Starali o Jardovy výrazně mladší sourozence, potom i o zestárlé rodiče a postupně vychovali tři děti. Měli se co ohánět, a když si pořídili pr