Nikdy by mě nenapadlo, že se se sestrou budeme hádat o dědictví. A dokonce ještě ve chvíli, kdy je naše máma naštěstí na živu.
Maminka se tváří trochu rozpačitě a neví, jak z toho „maléru“, jak sama říká ven. Sedím v křesle naproti ní nejsem schopna jediného slova. Jak to mohla dopustit. Jak to, že se nechala přemluvit k tomu, aby na moji sestru Květu přepsala náš barák? Vím, že se teď cítí provinile a chápe, že jde o nespravedlivé řešení. Ale teď už je to jedno. Na mámu se zlobit nemůžu, bude jí pětaosmdesát. Ale Květa? Od sestry je to sprostý podraz, který jsem od ní nikdy nečekala. Přitom jsem jí vždy věřila.
Bývaly jsme dobré kamarádky
Květa je o tři roky mladší. V dětství a později v pubertě jsme bývaly velké kámošky. Dělaly jsme společně všechny průšvihy, podnikaly různá dobrodružství. V dospělosti se ale naše cesty dost rozešly. Moje sestra vystudovala vysokou a začala dělat pracovní kariéru. Pak se vdala za dobře situopvaného chlapíka a mají už tři dospělé děti. Já jsem se zaměřila na studium jazyků a jak jen to šlo jsem cestovala. Nikdy jsem se nevdala a nemám děti. Ale žiju si spokojeně. Díky znalosti jazyků si dobře vydělávám a mohu pracovat i v cizině.
Nechtěla jsem věřit
Právě z jednoho takového pracovního pobytu v cizině jsem se nedávno po roce vrátila. Těšila jsem se na mámu, sestru a její rodinu i přítele. Místo toho mě čekala pěkně studená sprcha. To když jsem zjistila, že barák, který rodiče zrestituovali a který jsme jednou měli se sestrou zdědit, už do dědictví nepatří. Sestra totiž ten rok, co jsem tu nebyla, nelenila a matku přesvědčila o tom, že já barák nepotřebuji.
Už ji nechci poslouchat
Květa se snažila i mě vysvětlit, že ona má přece velkou rodinu, a tak dům potřebují. Já jsem sama. Když prý ale budu chtít, mám tam jednu garsonku k dispozici. Nestojím o almužnu. Ať si sestra svého daru užije. Já jí ale její podraz nikdy neodpustím.
Iveta M. (61), Ostrava
