Pro Danu bylo největším štěstím, když otěhotněla. Děti milovala a po dlouhých letech marného čekání se konečně podařilo. Vzápětí ale přišla krutá rána osudu…
Seznámili jsme se v našem rodném městě. Ačkoliv jsme nebydleli daleko od sebe, desetiletý věkový rozdíl mi asi nějak zabránil, abych si jí všiml dřív. Kdo by se taky ve dvaceti díval po desetiletém žabci! Měl jsem několik spíše krátkodobých známostí, ale ani jedna mě nezaujala natolik, abych uvažoval o společném životě. Bydlel jsme u rodičů, studoval jsem vysokou školu, pak jsem si našel slušné místo v místním podniku a můj život plynul celkem poklidně. Až jednou v létě, když jsme se sešli s partou kamarádů na partičku kanasty, přivedla mezi nás jedna z kamarádek Danu.
Zamilovali jsme se okamžitě
Bylo mi tehdy osmadvacet a jí sladkých osmnáct. Od prvního okamžiku jsem na ní mohl oči nechat, a bylo to oboustranné. Oba jsme byli rudí jako raci a hra ani jednomu z nás vůbec nešla, zvlášť když ostatní asi pochopili, jak se věci mají, a trochu si z nás utahovali, ale v dobrém. Ke konci jsem si dodal odvahy, a když odcházela, nesměle jsem se zeptal, zda by se mnou šla na schůzku. Od té doby z nás byla nerozlučná dvojice. Chodili jsme spolu tři roky a já během té doby poznával, jakou má Dana neuvěřitelně milou a dobrosrdečnou povahu. Uměla se radovat z úplných maličkostí, byla plná optimismu a života. Když jsem ji požádal o ruku a ona i její rodiče souhlasili, připadal jsem si, jako bych vyhrál v loterii.
Děti stále nepřicházely
Svatba byla poměrně skromná, ale o to víc plná lásky a štěstí. Začali jsme bydlet v jednom pokoji v domku mých rodičů a plánovali jsme si krásnou budoucnost a aspoň tři děti. Pak jsem dostal nabídku práce v krajském městě i se služebním bytem. To bylo tenkrát ohromné terno. Jeli jsme se na byt podívat a oba jsme se radovali a těšili, jak si svůj nový domov zařídíme podle svého a já už pomalu zařizoval dětský pokojík. Přestěhovali jsme se, Dana si našla také práci ve městě, aby nemusela dojíždět, šetřili jsme peníze a postupně byt vybavovali. Čas běžel, byt už byl zařízený, časem jsme si mohli dovolit i pár pěkných dovolených v podnikovém rekreačním zařízení, ale pomalu jsme se začali znepokojovat, protože děti stále nepřicházely.. Absolvovali jsme i nějaká vyšetření, ale bylo nám řečeno, že jsme oba v pořádku. Prý se to někdy stává a máme se prý připravit na to, že to buď vyjde, anebo taky ne. Zvlášť Dana to nesla velmi těžce, ale přesto se stále nevzdávala naděje.
Řekla mi radostnou zprávu
Uběhlo pár dalších let. Já už se během času víceméně smířil s tím, že zůstaneme sami, ale Dana ne. Přečetla snad všechny knihy op této problematice, zkoušela různé věci, které radii lékaři, i ty, které jí doporučovaly kamarádky, i když někdy šlo o skutečně podivné záležitosti, které z mého pohledu hraničily až s pověrami. Zdálo se mi, že to na ni nemá dobrý vliv, bývala častěji unavená a já ji prosil, ať už těch všemožných pokusů raději zanechá, že jí to spíš škodí. Ale ona se jen smála a říkala, že jí nic není, v práci toho prý teď mají hodně a že to nic neznamená. Pak jednoho dne přiběhla Dana domů a celá zářila štěstím: konečně čekala miminko! Nemohl jsem tomu ani uvěřit, a ona se smála a plakala zároveň. V té chvíli byla asi nejštastnější ve svém životě. Najednou se musela posadit, jako by ji ta nečekaná radost vyčerpala. Byla úplně bledá a já o ni měl hrozný strach. Tvrdila mi ale, že to nic není, jen se jí štěstím zatočila hlava. Trval jsem na tom, že se teď musí šetřit a určitě má zajít k doktorovi a ona mi slíbila, že nic nezanedbá. Vždyť ví, že se teď musí starat nejen o sebe, ale i o naše budoucí děťátko.
Přišla krutá rána osudu
V těhotenské poradně ji vyšetřili, ale vše se zdálo být v pořádku. Prvorodička v devětadvaceti letech byla tenkrát spíš výjimkou, tak asi vše připisovali pozdnímu těhotenství. Dana zůstala doma a společně jsme se těšili na příchod děťátka. Když už byla v šestém měsíci, překvapila ji bolest břicha. Báli jsme se, že půjde o předčasný porod, a tak jsem ji zavezl do nemocnice. Tam ji podrobili všemožným testům a pořád se jim něco nezdálo. Nakonec jsme se dozvěděli krutou zprávu. Dana má rakovinu prsu, a to velmi agresivního typu. Bohužel malé zatvrdliny v prsu, které objevila už na začátku těhotenství. považovala za jeho příznak a lékaři se o nich nikdy nezmínila, takže nyní už se nemoc rozšířila do uzlin a dalších orgánů. Vzhledem k agresivitě nádoru už nebylo možné jej operovat a ozařování ani chemoterapie nepřicházely v úvahu, protože by ohrozily dítě. Dana měla vlastně jen dvě možnosti. Buď souhlasit s ukončením těhotenství a doufat, že se její léčba podaří, nebo ji odmítnout a vydržet, než se dítě narodí. To už pro ni ale s největší pravděpodobností bude pozdě.
Její rozhodnutí bylo nezlomné
Dana se ale nerozmýšlela a okamžitě se rozhodla dítě donosit. Prosil jsem ji, aby si to ještě rozmyslela, vždyť pokud by už pak nebyla léčba možná, co si bez ní počnu, ale ona byla skálopevně rozhodnutá. Řekla mi, že by se musela celý život stydět, kdyby musela žít s pocitem, že nedala tomu nenarozenému miminku šanci žít. Syn Vašík se narodil císařským řezem v květnu, týden po Daniných třicátých narozeninách. V posledních týdnech už žila jen silou vůle a soustředila se pouze na to, aby vydržela až do porodu. O tři dny později zemřela. Ještě před tím mi ale stačila říct, jak moc mě i syna miluje a že se o něj musím za každou cenu dobře starat, vždyť je to i její pokračování. A chtěla po mně slib, že mu najdu dobrou novu matku. Slzy mi zalily oči, vůbec jsem si neuměl představit, že bych mohl žít s někým jiným než s Danou. Byla to úžasná žena.
Čas vše zahojil
Zpočátku jsem vůbec nevnímal svět okolo sebe, nevěděl jsem, jak se postarat o dítě, co budu bez milované Dany dělat a jestli vůbec budu schopen tu ztrátu unést. Naštěstí jsem měl ještě své i Daniny rodiče, kteří se společnými silami o vše potřebné postarali. Postupně jsem se i já začal vracet do života, při kterém mě držel hlavně Vašík. V jeho očích jsem stále viděl ty Daniny, a tak jsem se nakonec vzmužil a rozhodl se, že z něj už kvůli ní vychovám dobrého člověka. Když pak povyrostl, vyprávěl jsem mu často o tom, co se jeho mamince stalo, aby věděl, jaká to byla úžasná a odvážná žena a že ho od začátku milovala víc než vlastní život. Po několika letech jsem se seznámil s příjemnou ženou. Začali jsme spolu žít, protože měla ráda i Vašíka. Byla chápavá, takže jí bylo jasné, že Danu nemůže nikdy nahradit, a také mi to řekla. Ale dítě potřebuje i matku, byť náhradní, a splnil jsem tím vlastně i to, co po mně Dana v posledních dnech svého života chtěla. Dnes už jsem podruhé vdovec, ale z Vaška mám velkou radost. Vyrostl z něj báječný člověk, citlivý, ohleduplný a schopný. A životní optimismus nejspíš zdědil po své matce. Díky němu se na stará kolena mohu radovat ze dvou krásných vnoučat. Za Danou stále chodím na hřbitov, povídám si s ní o synovi i o vnoučatech a mám pocit, že na mě vždycky odněkud shůry šibalsky mrkne a jako by říkala: „Vidíš, dobře jsem se rozhodla!“
Václav (78), Pardubicko
