Ještě mi nebylo osmnáct, a tak mi rodiče oznámili, že mě samotnou doma nenechají. Na dovolenou jsem musela s nimi. Živě si pamatuji, jak jsem se strašně pohádala s mámou. Syčela jsem na ni, že s nimi na dovolenou nepojedu, že nejsem malá holčička, a tak přece mohu zůstat doma. „Nebylo ti osmnáct, nejsi plnoletá, jedeš s námi! Chceme tě vzít do Bulharska, a ty, místo abys projevila vděčnost, ješ

Cesty lidí jednoho k druhému často vedou neuvěřitelnými oklikami. Přesto se občas podaří dojít do společného cíle. Přestože jde o velmi malou slavnost jen s několik přáteli, jsem dost nervózní. Vůbec netuším, jak se budou tvářit, co této změně v mém a Alešově životě vlastně řeknou. I já jsem totiž ještě posledním vývojem událostí poněkud zaskočená. Ještě před půl rokem bych se tomu všemu jen smál

Přivezla jsem si z dovolené štěně. Neměla jsem na zvíře čas, tak se starala spolubydlící. Využila jsem její dobroty, abych se jí zbavila. Ještě za studií na vysoké škole jsme si se spolubydlící Hankou dopřály dovolenou v Itálii, odkud jsme si přivezly nečekaný suvenýr, krásné štěně. Byl to vlastně můj nápad. I když se to nesmí, podařilo se nám zvíře propašovat přes hranice. Naše trampoty tím ale

Proč ona byla tak úžasná a krásná, zatímco já šedá myš? Tvářila jsem se jako nejlepší kamarádka, ale za zády intrikovala. Potkaly jsme se ve školce. Byla to roztomilá dlouhovlasá holčička s velkýma očima jako koláče, rozesmátá a společenská. Každý na ní mohl oči nechat, každý ji měl rád. Já byla pobledlá, hubená, měla asymetrický nos, lehce jsem šilhala a tvář mi hyzdilo mateřské znaménko. V tu d

Už naši rodiče a prarodiče se s tou rodinou nesnesli. Co si ale dovolili nyní, to předčilo všechno. Vydlabali z dýní naše karikatury a rozestavěli je po zahradě. Asi bych se nedopátrala, kdy ta vzájemná nesnášenlivost mezi naší rodinou a rodinou sousedů začala. Traduje se, že tomu tak je už někdy od devatenáctého století, kdy se naši prapradědečkové nepohodli kvůli potůčku, který protéká naší z

Hlídkovala jsem před jeho oknem, před továrnou, kde pracoval. Byly to složité časy. Když mě manžel opustil, zhroutila jsem se. Nemohla jsem uvěřit, že se to opravdu stalo. Ráno jsem se budila s tím, že je všechno při starém, že muž oddychuje ze spánku vedle mě. Pak jsem nahmatala jenom polštář, lůžko bylo prázdné jako venkovské nádraží o půlnoci. Domnívala jsem se, že se s tím nikdy nesmířím a že

Byly jsme největší kamarádky, znaly jsme se od dětství. A najednou jsem byla ta poslední, kdo se tu hroznou zprávu dozvěděl. A navíc ne od ní! S Věrou jsme se znaly od dětství. Domky našich babiček stály vedle sebe a my se vídaly o prázdninách a často i o víkendech v průběhu školního roku. Po škole mě jako novou posilu přijímala do zaměstnání. Zaučovala, radila, a pak mi šéfovala. Celý život –

Ve vztazích mám celý život smůlu, říkala jsem si, že jsem asi prokletá. Nyní už vím, že je to trest za mou nevěrnou lásku. Dlouho jsem se cítila osaměle. Od mládí jsem si nacházela jen samé povrchní a neseriózní muže, na které se nedalo spolehnout. Byli mi nevěrní, měli mě jen na povyražení, často byli zadaní nebo dokonce ženatí. Až do šestatřiceti let mi to nevadilo, říkala jsem si, že ten pravý

Byla to moje první noční v nemocnici. Hospitalizovala jsem zdravého člověka a pacienta málem propustila. Dodnes se mi kolegové smějí. Jako psychiatrička jsem měla tehdy čerstvý diplom a okamžitě začala sloužit. Řádila viróza, kolega onemocněl a já vzala za něho svou první noční službu. Cítila jsem se plná síly a hlavně chuti do práce. Nejčastějším důvodem hospitalizace u nás bývá maniodepresivní

Zděsila jsem se, že ji manžel týrá. Obličej jí hyzdil otisk mužské ruky. Sestra se ale jen snažila nadehnat zločince policii. Každý dobrý skutek má být po zásluze potrestán! Tuhle větu říkávala moje maminka, když se dobro obrátilo proto tomu, kdo jej činil. V životě jsem se mnohokrát přesvědčila o platnosti toho lidového rčení. A to nejen u sebe, ale také u svého okolí. To, co se stalo mé sestře,