Už jako malá holka jsem vždycky toužila po tom, mít doma psa a kočku, třeba i kanárka. Když se mi to mohlo splnit, začaly nás stíhat samé tragédie.
Mí rodiče měli doma rádi pořádek. Dá se říct, že byli pořádkem přímo posedlí, zejména otec, voják z povolání, ale matka mu horlivě sekundovala. V tomhle směru se tedy našli. Ale já jsem po nich tuhle vlastnost nepodědila. A miluju zvířata. Celé dětství jsem prožebrala, abych mohla mít alespoň morče, ale zakázali mi všechno. Zvířata dělají nepořádek a prý bych se o ně stejně nestarala a pak taky brzy umírají, bylo by mi to líto a nakonec bych tím ještě trpěla. V tom posledním měli pravdu, dnes mi to připadá skoro jako proroctví. Kruté proroctví. Skoro ortel.
Rychle z domu!
Vdala jsem se mladá. Už v devatenácti letech. Ani jsem nemusela, ani jsem nebyla zvlášť zamilovaná, ale Karel byl sice o hodně starší, ale hodný a co mě na něm ale neodolatelně přitahovalo, byla jeho náklonnost ke zvířatům. Ne že by zrovna toužil po zvěřinci, ale tak trpělivě poslouchal a přikyvoval, když jsem o své touze mít někdy doma hodně zvířat, až mě přesvědčil, že on je pro mě prostě tím pravým. Možná byl i sám překvapen, když jsem ho o ruku požádala já, ale líbila jsem se mu, později se přiznal, že se k tomu kroku také chystal, ale netroufal si, přeci jen nebyl žádný krasavec a s odřenýma ušima vychodil učňák, ale předběhla jsem ho a on byl celý šťastný. A měl za městem po rodičích domek, sice starý a malý, ale trpělivě ho opravoval a já jsem si hlavně malovala jak krásný zvěřinec si pořídím. Moje frustrace, to strádání během celého dosavadního života bez roztomilých živočichů kolem mě, to všechno už volalo zoufale po nápravě.
Hřbitůvek rostl
První byl křeček, toho jsem si k Karlovi přinesla vlastně hned první den, jak jsem byla natěšená a to bylo ještě před svatbou. Ta se konala z měsíc a hned potom jsem si vzala dvě koťátka z útulku. A za další měsíc psa. Krásnou fenku čivavy. Ráda bych chtěla většího psa, ale Bára na mě tak smutně v útulku koukala, že jsem neměla srdce ji odmítnout. A ke svatbě jsem dostala svatebním darem papouška! A rovnou to byl žako, krasavec, který se prý snadno naučí mluvit! Byla jsem v sedmém nebi a ten ráj trval dva roky. Pak umřel křeček, což u těchhle zvířátek není nic neobvyklého, nedožívají se obvykle víc jak tří let. Pohřbili jsme ho na zahradě. Netušila jsem, že je to jen začátek a že náš hřbitůvek se bude tak smutně rozrůstat.
Jedno za druhým
Nevěřila jsem vlastním očím, když naší malou Báru na procházce u rybníka unesl orel. Dodnes slyším šustot těch křídel a její pištění. Už jsem ji nikdy neviděla a vím, že se marně utěšuji představou, že za kopcem orel Báru pustil na zem a ona utekla, nebo že ona orla kousla, nebo se zkrátka jinak dostala pryč a někdo si ji vzal domů. Asi už nežije a na naší zahrádce má křížek. Sled tragických událostí našich zvířat pokračoval neskutečnou nešťastnou náhodou, když na Micku, naši kočičku, spadla z mrazáku lednice velká krůta, kterou jsem chtěla upéct. Zabila ji na místě. Do toho začal být žako, kterému jsme říkali Ferda, pěkně drzý a útočil na Lízinu, druhou kočku. Chystala se mít koťata a on to nějak nelibě nesl. Byl zvyklý lítat po pokoji a museli jsme dávat pozor, aby se s Lízou nedostal do křížku. Když byl dlouho zavřený v kleci, strašně vřeštěl a nadával, to se nedalo vydržet. Snad proto Líza utekla, chtěla asi vrhnout někde v klidu. Našli ji přejetou na silnici u kukuřičného pole. Dvě koťátka zázrakem přežila a já je umělou výživou vypiplala. Pořídila jsem nám psa, rovnou německého ovčáka, aby se případnému dravci ubránil, ostatně spíše aby si to takový dravec rovnou s útokem rozmyslel. Byla to taky fenka, byla starší a měla policejní výcvik. Jmenovala se Asta. Byla taková ostrá, ale k nám se chovala korektně, věděla, že jsme její smečka. Do té ovšem nepatřil podle jejího názoru náš žako, který ji lezl od počátku na nervy. Byla už starší a nevrlá a žako Ferda asi taky méně pozorný, když jednoho dne Asta papouška, právě, když zobal zbytky z její misky, bleskovým skokem dostala a jedním pohybem mu ukousla hlavu. Byli jsme smutní, ale nevyčítali jsme jí nic, protože je to přeci příroda, jsou to jen zvířata, nemůžou za svoje instinkty. Sama Asta ale smutná byla, nemohli jsme tomu uvěřit, ale dělala si výčitky sama, přestala prakticky žrát a ze čtrnáct dní pošla.
Děti chtějí mazlíčky
Když jsem zjistila, že jsem těhotná, dostala jsem strach. Co když naším domem obchází smrt tak vytrvale, že zasáhne i přímo nás. Hlavou se mi mihla myšlenka na potrat, ale opravdu jen mihla. Lenka se narodila zdravá a za další dva roky Martin. Mezitím nám jednu kočičku před domem opět přejeli a druhá zemřela na nějaký nádor. Bojí se mít jakékoliv zvíře. Mé děti ale rostou a žadoní. Nemám to srdce je stále odmítat. Říkám si, že nakonec budou mít snad větší štěstí než já. Slíbila jsem jim, že až bude náš tatínek Karel v důchodu, pořídíme si pejska. Ten termín se ovšem celkem rychle blíží, tak mi občas běhá mráz po zádech. Ale zároveň se celkem těším. Přeci nemůžeme mít celý život takovou strašnou smůlu na zvířata. A když, tak je obrečíme a přijdou nová. Nakonec, smrt k životu patří, to se nedá nic dělat.
Johana (48), České Budějovice
