Luboš mi vyznal lásku otevřeně a pro mě naprosto nečekaně. Jednoho dne na mě počkal, když jsem odcházela z práce. Byli jsme kolegové z vedlejších kanceláří a občas jsme spolu prohodili nějaké to slovo. Většinou jen na chodbě nebo v kuchyňce, když jsem si dělali kávu nebo hřáli v mikrovlnné troubě oběd. Proto mě jeho vyznání, kterého se mi v ten podvečer dostalo, dost překvapilo. Nesmělé vyz

Čas ubíhá jako střelený a bereme všechno nějak moc samozřejmě. Teprve, když se něco stane, co nás zastaví a přiměje nad tím přemýšlet, vidíme věci jinak. Seděla jsem ve svém autě. Stálo na krajnici a kolem mě se šinul kombajn na brambory. Ozval se strašný skřípot, skoro nesnesitelný. Ten kombajn drtil levou stranu mého vozidla a já proti tomu nemohla nic udělat. Obří kolo se sunulo podél mých dve

Celý život jsem se mu chtěla zavděčit, celý život jsem dělala jen to, co chtěl, ale nikdy jsem se nedočkala jediné pochvaly ani citlivého slova. Naopak byl někdy až krutý. Od malička, pokud sáhnu co nejhlouběji do vzpomínek, jsem měla svého tátu ráda. Těšila jsem se na něj, byl to někdo, kdo mi dovedl rozbušit srdce neznámou nadějí a nadšením, pocitem, který nedokázal vyvolat nikdo jiný. Stejně

Jsem na svoji vnučku opravdu pyšná, má srdce na pravém místě a nemyslí jen na sebe. Dokázala to nám všem. Moje vnučka Valerie je odmalička hodně vnímavá a citlivá. Když jsem jí vyprávěla pohádky, ve kterých se někomu dělo příkoří, bylo jí to líto a vždycky měla velkou radost, když dobro zvítězilo. Odmalička měla taky hrozně ráda princezny, vždycky si na ně hrála a nechávala si narůst dlouhé vlásk

Malé dítě má ta nejrůznější přání. Mezi ta moje patřila jedna drahocenná věc, kterou jsem se nesměla ani dotknout. V dospělosti jsem si ji po smrti babičky vydupala. Když jsem byla malá, bydleli jsme s rodiči v malém městečku na jihu Moravy. Rodiče bývaly hodně pracovně vytíženi, proto mne často hlídala babička. Po smrti dědy žila už ve svém domečku nedaleko našeho bytu sama. Zas tak úplně sama v

Tak si říkám, že jsem asi divná. Co by některé mámy daly za to, kdyby byly se svými dospělými dětmi v úzkém kontaktu. Jenže všeho moc škodí. Cítím, jak mi ti dva pijí krev. Moje dcera Hana za mnou jezdí každý den i s malým vnoučkem, a já bych tak ráda byla někdy sama a třeba celý den strávila s pěknou knížkou nebo jen tak odpočívala. Do důchodu jsem odešla před několika lety, ale i tak jsem před

S manželem to bylo těžké. Byl moc přísný, děti se ho bály a já vlastně taky. Až si ho jednou vyhlídl na ulici čert. Když jsme tátu nedali, přišel k nám domů v noci i s pytlem. Honza byl velký ochránce starých lidí a opuštěných zvířat, nikdo se nedivil, když se z něho stal policista. Byla jsem na něj tak hrdá, když jsem si ho brala. Říkala jsem si, že mám toho nejúžasnějšího muže na světě. Jenže č

Když můj manžel Hubert po pětatřiceti letech odešel, hodně mi pomáhaly kolegyně v práci. Dávaly mi rady, jak to zvládnout. V práci byla dobrá parta. Samé ženské, jedna lepší než druhá. Nedokázala jsem před nimi hrát divadýlko. Namlouvat jim, že mi nic není, že jsem smutná jen kvůli tomu, že je podzim, všude mlha, brzy se stmívá, ubývá denního světla. Beztak by na mně poznaly, že to není zdaleka j

Připadala jsem si jako vězeň. Táta mě vodil do školy a ze školy a spolužáci se mi smáli. Měla jsem opravdu hodně přísného tatínka. Hlídal mě na každém kroku. Možná i proto, že jeho sestra, tetička Josefína, otěhotněla v sedmnácti letech s vojákem, s nímž se setkala na diskotéce. Znala jen jeho křestní jméno, a tak rodina byla nucena vojína potupně hledat v nedalekých kasárnách. A dalo to práci, p

Když se nám Martinka narodila, byli jsme s manželem nejšťastnější lidé na světě. Bohužel to štěstí nevydrželo dlouho. Pořád před vidím ty Martinčiny oči. Ten nechápavý pohled, div mi srdce nepuklo. Ale po všech konzultacích s lékaři, psychology i přáteli, bylo tohle jediné řešení. Prostě už jsem stará a docházejí mi síly. Přesto jsem si nikdy nemyslela, že svou jedinou dceru nakonec nechám odvé