Nedokázala jsem se o ni starat

Total
1
Shares

Když se nám Martinka narodila, byli jsme s manželem nejšťastnější lidé na světě. Bohužel to štěstí nevydrželo dlouho.

Pořád před vidím ty Martinčiny oči. Ten nechápavý pohled, div mi srdce nepuklo. Ale po všech konzultacích s lékaři, psychology i přáteli, bylo tohle jediné řešení. Prostě už jsem stará a docházejí mi síly. Přesto jsem si nikdy nemyslela, že svou jedinou dceru nakonec nechám odvézt do ústavu pro mentálně postižené. Vždyť jsme to skoro 45 let celkem dobře zvládali. Chvíli ve třech, potom ve dvou.

Malá chvilka našeho štěstí

Po třech letech manželství jsem konečně otěhotněla. Manžel i já jsme si přáli velkou rodinu. A tohle tedy měl být začátek. Těhotenství probíhalo normálně a my s mužem prožívali krásné časy v přípravách na příchod miminka. Když si manžel poprvé pochoval Martínku, byl šťastný, stejně jako já. Naše štěstí však trvalo jen několik hodin. Pak nám doktoři sdělili, že s Martínkou není úplně všechno, jak má být. A od té chvíle přicházely už jen špatné zprávy.

Manžel se snažil

Dcera se narodila s těžkým mentálním postižením. Péče o ni byla dost náročná. Ale byli jsme na to dva. Vlastně tehdy i naše rodiče. Ti sice souhlasili s názory lékařů, že bychom měli Martinku dát do ústavu, ale zároveň respektovali naše rozhodnutí, že se o ni budeme starat sami. Manžel se v té situaci zachoval skvěle a se vším mi pomáhal. Jenže, jak roky ubíhaly a Martínka rostla, vše se stávalo ještě mnohem obtížnější. Postupem času odpadávala také pomoc našich rodičů. Manžel to přestal zvládat, ale zároveň nedokázal od nás odejít. Nakonec spáchal sebevraždu.

Jenom my dvě

Zůstaly jsme s Martinou tedy samotné. Já byla v předčasném důchodu a celý čas trávila se svou dcerou. Mnoho lidí nechápe, jak mohu s dcerou vlastně komunikovat a o čem. Čemu se spolu smějeme a proč nám je spolu dobře. Ale věřte, funguje to. Jsme na sebe napojené a určitě bychom tak vydržely až do smrti. Jenže mě ubývají fyzické síly a péči o mé dospělé „dítě“ už sama nezvládám. Ale do ústavu budu moc chodit za Martinkou často. Přesto jsem z toho zoufalá. Mám strach, že má dcera pocit, že jsem ji zradila a opustila.

Věra T. (70), Olomouc

Také se vám může líbit