Celý život jsem se mu chtěla zavděčit, celý život jsem dělala jen to, co chtěl, ale nikdy jsem se nedočkala jediné pochvaly ani citlivého slova. Naopak byl někdy až krutý.

Od malička, pokud sáhnu co nejhlouběji do vzpomínek, jsem měla svého tátu ráda. Těšila jsem se na něj, byl to někdo, kdo mi dovedl rozbušit srdce neznámou nadějí a nadšením, pocitem, který nedokázal vyvolat nikdo jiný.

Stejně dobře si ale pamatuju na ty chvíle, kdy jsem tyhle pocity ztrácela, protože člověk, který je ještě před svým příchodem vyvolal, je zase docela snadno rozprášil někam do éteru.

Najednou jsem nevěděla, na co jsem se to vlastně tolik těšila, měla jsem v hlavě zmatek a ta spousta opakovaných zklamání mě pomalu ale jistě měnila.

Měnila mou dětskou duši, původně tak měkkou a poddajnou, v tvrdší, takovou, co se má víc na pozoru, než aby odevzdaně přijímala krásu života. Prostě jsem začala být nedůvěřivá.

Musela jsem být nejlepší

A brzy se mělo ukázat, že má nedůvěra byla oprávněná. To když ten člověk, který mi byl tak blízký, začal svá tvrdá slova ilustrovat i tvrdostí fyzickou. To už jsem často spustila pláč, který mě provázel mým dětstvím jako věrný souputník.

Když jsem šla do školy, těšila jsem se a bála zároveň.

Škola mi připadala jako oáza lásky, proti domácí atmosféře strachu, kterou uměl vyvolat táta, ale i v lavici jsem před sebou viděla tvář svého otce, který mi kladl na srdce, že se musím učit ze všech nejlíp a musím mít samé jedničky.

Plnila jsem jeho přání na sto procent. Tedy alespoň zpočátku. První i druhá třída, to nebylo nic těžkého, podávat takové výkony. Naše paní učitelka byla hodná a nakonec také nás neměla zastrašit, ale naopak motivovat k lepším výsledkům a k chuti se vzdělávat.

Mě měla také navíc paní učitelka Havrdová ráda. Byla jsem pilná a vzorná, dělala jsem jí jen radost. Až ve třetí třídě jsem přinesla první dvojku. Bylo to z tělocviku, našemu tělocvikáři se nelíbil můj kotoul.

Opakovala jsem ho několikrát, ale on se tvářil znechuceně a ať jsem se zoufale válela po žíněnce jak chtěla, dal mi dvojku a nic s ním nehnulo. Když jsem přišla domů, byla ve mně malá dušička. Otec to na mě viděl a už ode dveří divoce koulel očima. “Co jsi jak chcíplá, cos provedla, že ty máš dvojku!”

Podivný fanoušek

Skutečnost, že ta dvojka byla z tělocviku, otce rozzuřila. “Dcera největšího sportovního fanouška, skalního příznivce největšího klubu na světě, fotbalové Sparty, a ona má dvojku z kotoulu!

Ona neumí kotoul, no to je hanba.” Ten večer byl jedním z nejhorších v mém životě. Skutečnost, že dávali fotbalový přenos v televizi právě z utkání Sparty se Slavií, se ukázal jako štěstí v neštěstí.

Otec se mnou “nacvičoval” kotouly jen do té doby, než začal přenos. Otevřel si k tomu lahvové pivo z lednice, počítal mi kotouly, protože jsem jich měla udělat sto a krkal. Naštěstí přenos začal a já jsem měla trochu klidu.

Bolela mě hlava, protože doma jsme žíněnku neměli a otec ukazoval na obrazovku a řval střídavě na hráče a na mě. “Co děláš, ty vemeno, snad máš vlevo volnýho hráče, ne? Ježišmarjá, kam to střílíš, ty kopyto!

Holka, koukej na něho, vidíš toho brankáře, to je dřevák, to mohl mít. On je levej, jako ty,” ušklíbl se směrem ke mně. Přes slzy jsem na tu televizi neviděla a taky mi to bylo jedno. Měla jsem největší problém sama se sebou a se svým otcem.

Začínala jsem ho nenávidět. Stačilo tak málo a urážel mě a ponižoval.

Jako utržená ze řetězu

S pubertou jsem se vzepřela a začala utíkat z domova. Ale zlomil mě. Fotr. Tenkrát už jsem ho za jeho zády jinak netitulovala, ačkoliv mě máma napomínala. Měla jsem ji ráda, ale za to, jak sebou a mnou nechávala vorat, jsem jí opovrhovala.

Poslouchala fotra na slovo, asi věděla, že nemá jinou možnost. Když se namanula první možnost, jak z domova odejít legálně, hned jsem toho využila. Šla jsem do učiliště studovat výrobu potravin.

A musela jsem bydlet na ubytovně, což mi vůbec nevadilo, ba naopak, pro mě to byla oáza klidu, nikde žádný tatínek, ani fotr. Příkladně jsem se učila a ještě stihla přijít o panenství, a to každý týden alespoň dvakrát a s jiným spolužákem.

Když se nad tím dnes zamyslím, možná jsem si takhle vynahrazovala nedostatek rodičovské lásky… tedy otcovské.

No, dost jsem řádila, abych byla objektivní, ale všechno dobře dopadlo, musela sem na potrat jenom jednou, podruhé už se mi ten kluk líbil, tedy pokud to byl on, kdo mě přivedl do jiného stavu.

A kupodivu se líbil i mému otci, byla totiž velká klika, že hrál aktivně fotbal, takže měl u nás dveře otevřené.

Křivdu cítím navždy

Rodiče Davida sice už tak nadšení nebyli, ale co mohli dělat. Krevní testy tenkrát ještě nebyly a David se přiznal, že se mnou byl, tak co. Přes všechny počáteční potíže jsme vychovali dvě děti, než jsme se konečně rozvedli.

Otec umřel spokojeně, byl rád, že má dva vnuky fotbalisty. Na mě už nebyl hrubý, ale já si dodnes neodpustím, že jsem mu to ještě před jeho smrtí všechno neřekla. Že k němu cítím křivdu i zášť. K tomu mě donutil a toho už se nikdy nezbavím.

Jana (65), Kolín