Připadala jsem si jako vězeň. Táta mě vodil do školy a ze školy a spolužáci se mi smáli.
Měla jsem opravdu hodně přísného tatínka. Hlídal mě na každém kroku. Možná i proto, že jeho sestra, tetička Josefína, otěhotněla v sedmnácti letech s vojákem, s nímž se setkala na diskotéce.
Znala jen jeho křestní jméno, a tak rodina byla nucena vojína potupně hledat v nedalekých kasárnách. A dalo to práci, protože hnědovlasých Václavů nebylo přítomno právě málo.
Mému tatínkovi to samozřejmě navždy utkvělo v paměti a rozhodl se, že za nic na světě nedopustí, aby takhle dopadla i jeho vlastní dcera.
Historku o strašné hanbě tety Josefíny jsem slýchala dnes a denně po mnoho let a táta se při ní vždycky tvářil tak přísně, jako by incident dával za vinu mně. Jenže já jsem v té době nebyla na světě.
Navíc teta Pepča v žádné hanbě nežila, byla se svým Václavem moc šťastná, postavili si barák na venkově, chovali ovce a vůbec nic jim nechybělo. Když jsem dovršila šestnáctý rok, otec se z představy, že mě bude muset hlídat a hlavně uhlídat, málem zbláznil.
Pořídil si hrozně drahý dalekohled, kterým viděl až za roh, a kromě toho trval na tom, že mě bude vodit do školy a ze školy. Musela jsem vybrečet moře slz, než si to nechal vymluvit. S mámou se kvůli tomu hádali jako psi.
Máma byla naštěstí relativně normální, několikrát jsem slyšela, jak na tátu syčí: “Ježíšikriste, Emile, nedělej tý holce ostudu:”
Všem pro smích
Ve třídě jsem kvůli tomu byla samozřejmě pro smích, dokonce i profesoři byli z toho, že mě vodí do školy a ze školy otec, trochu rozpačití.
Dělali si z toho také legraci, například matikář jednou nebo dokonce dvakrát podotkl, zdali by pan otec nebyl tak laskav a cestou do školy a ze školy mi vysvětlil kvadratické rovnice. Spolužáci se váleli smíchy a mně bylo do breku. A jako by to nestačilo:
celá škola znala i důvod toho, proč mě otec zuřivě hlídá, neboť příběh tetičky Josefíny v městečku zlidověl. Šla jsem za mámou a společně jsme dosáhly alespoň toho, že mě ke školní budově vodil jen občas.
Více tedy využíval dalekohled a mimoto jsem si všimla – a to bylo zvlášť hrozivé – že do stojanu na deštníky postavil k deštníkům flintu. Pravda, samopal to nebyl, ale škodu to nadělat dovedlo.
Zbraň někdy zmizela a jindy se zase objevila, to podle toho, zda si jí zrovna všimla nebo nevšimla máma. Vyslechla jsem i jednu z mnoha hádek, v níž se máma táty ptala, do kdy mě plánuje tímto způsobem střežit. Odpověděl, že dokud mi nebude dvacet pět – nezbylo než doufat, že to byl vtip.
Jako nášlapná mina
Byl podzim, slavila jsem zrovna sedmnácté narozeniny, neboť jsem se narodila ve znamení Štíra – a ženy tohoto znamení jsou prý nebezpečné jako nášlapná mina. V té době už jsem pořádně zuřila, protože jsem byla celému městu pro posměch.
Nemohla jsem ani vejít do krámu, aby hned při vracení lahví nefrčely fóry. Ptali se třeba, jak se vede tetě Josefíně – a mně bylo jasné, že je to narážka na mou nezáviděníhodnou situaci.
Otec se staral rovněž o to, abych neustále dostávala nové a nové úkoly, a tak mi nezbyl čas na zahálku. Začátkem listopadu jsem vždy vyfasovala hrábě a mým úkolem bylo shrabat listí na našich pozemcích, a ty jsou zatraceně rozsáhlé.
Dostala jsem rozkaz hrabat tak usilovně, aby na trávě nezbyl ani lísteček. Nemusím zdůrazňovat, jak je to těžké, možná srovnatelné s úkolem pro Popelku, které ovšem s tříděním hrachu a čočky pomáhali holoubci.
Nebe bylo temně šedivé, k zemi se snášelo listí z javorů, jabloní, třešní a ořechů, drobně pršelo.
Mračna nad barákem
Kolem zahrady se někdo plížil, myslela jsem, že je to táta s dalekohledem, ale byl to Jirka, místní chlapík, bydlel až vzadu v moderních montovaných domcích. “Strašně nastydnete,” volal na mě varovně. “Chcete pomoct? Pomůžu vám.
Máte jiný hrábě?” Vnořil se do živého plotu a hravě pronikl na pozemek. Vyděsila jsem se: “Proboha, zmizte! Táta má dalekohled a flintu.”
Zasmál se: “Mně nic neudělá, jsme s Emilem kámoši.” Svorně jsme hrabali až do setmění, vyšel veliký bílý měsíc a zamyšleně nás pozoroval, večer voněl listím a jablky.
Táta nestřílel, naopak se byl s Jirkou pozdravit a ještě mu poděkoval, že pomáhá hrabat a při tom na mě dává pozor. “Nerad ji nechávám samotnou,” informoval Jirku zbytečně, protože on to, stejně jako všichni ostatní, věděl.
“Nerad bych, aby ji ty zatracený puberťáci obtěžovali,” dodal zachmuřeně. “Ale když jsi s ní, tak si netroufnou,” řekl spokojeně a odešel spát, unavený neustálým vysilujícím hlídáním.
Proto netušil, že Jirka po těžké práci uvařil u nás v kůlně na dvouplotýnkovém vařiči čaj a chrstl do něho tátův rum. Kdyby táta věděl, že mi Jirka podal alkohol, asi by promluvila puška ze stojanu na deštníky.
Ale táta spal bezstarostným spánkem nemluvněte, máma spokojeně koukala na Ženu za pultem, před sebou mísu slaných mastných brambůrků, a o mračnech, která se nad naším barákem tiše stahovala, nikdo z nich neměl ani tušení.
Měsíc místo lustru
Za Jirkovy obětavé pomoci jsem shrabala celou velikou zahradu skutečně tak, že nikde nebyl téměř ani lísteček. Po práci jsme si dělali zasloužené mejdany, o nichž naši nevěděli.
Jirka pravidelně přinášel víno a dvě vymyté skleničky od hoččice, sedli jsme si v zadním cípu zahrady na bedny od jablek a pustili tranzistorové rádio. Měsíc visel nad námi jako křišťálový lustr, vítr si hrál s větvemi stromů a tma dramaticky houstla.
Jednou nás takhle překvapila máma, šla mě hledat s baterkou. “Není třeba, abys pracovala takhle do noci,” pravila ironicky. S Jirkou se pozdravili a máma mu položila otázku: “Jakpak se vede vaší ženě, pane Hanák?” Vyskočila jsem metr vysoko.
Jirka utekl jako zajíc, zapomněl tu i to své tranzistorové rádio. Naštěstí byla tma, a tak máma nepostřehla, že jsem bledá jak papír.
Samozřejmě jsem nevěděla, že ten interesantní mladý muž, který tu se mnou sedává na bedně od jablek a pouští z tranzistorového rádia písně Nadi Urbánkové a Waldemara Matušky, je ženatý.
Ani na zahradu
Rodičovská hádka mě vzbudila už v pět hodin ráno. “Takže ty jí klidně necháš na zahradě s tím hejskem?” ječela máma. “Prosím tě, je to starej, ženatej chlap,” divil se můj naivní tatínek. “Aspoň Leničku pohlídá a já si můžu na chvilku zdřímnout.” Máma pištěla:
“Je mu sotva třicet!” Táta namítal: “No ale proti Leničce je hrozně starej, přece by se jí nelíbil ženatej třicátník, to je nesmysl!”
Právě že to nesmysl nebyl, protože mně tedy Jirka nijak starý nepřipadal, jen mě hrozně polekalo to záludné slovo: ženatej. Jenže už jsem ale nesměla ani na zahradu a ráno se táta oblékal, že půjde se mnou do školy.
Udělala jsem scénu a pohrozila mu, že uteču k tetě Josefíně, a tak se mnou nešel. Po vyučování na mě čekal Jirka. Vrátila jsem mu tranzistorák a oznámila mu, že se s ním nebudu bavit, když mi zatajil klíčovou skutečnost, že je ženatý.
Jenomže vlastně už nebyl, protože mu manželka utekla s instalatérem. Byla jsem šťastná. Dopadlo to tak, že jsem otěhotněla ještě před osmnáctými narozeninami, a teta Josefína se tátovi dodnes vysmívá, že mě neuhlídal, i když se chudáček tak snažil.
Lenka (56), Českolipsko
