Jsem na svoji vnučku opravdu pyšná, má srdce na pravém místě a nemyslí jen na sebe. Dokázala to nám všem.
Moje vnučka Valerie je odmalička hodně vnímavá a citlivá. Když jsem jí vyprávěla pohádky, ve kterých se někomu dělo příkoří, bylo jí to líto a vždycky měla velkou radost, když dobro zvítězilo. Odmalička měla taky hrozně ráda princezny, vždycky si na ně hrála a nechávala si narůst dlouhé vlásky. Na ty byla vždycky hodně pyšná a nevadilo jí ani dlouhé rozčesávání. A opravdu, když si vzala pěkné šatičky, jako princezna vypadala.
Reportáž ji velmi zaujala
Jednou byla nemocná, tak marodila asi týden u mě. Už byla skoro zdravá, když jsme se spolu dívaly na pohádku v televizi. Po jejím skončení jsem nechala televizor zapnutý a ve zprávách zrovna dávali krátkou reportáž o onkologicky nemocných, pro které udělali lidé akci – nechali si ostříhat vlasy a věnovali je na výrobu paruk pro ty, kteří o ně po chemoterapii přišli. Na Valinku to velmi silně zapůsobilo. Začala se mě hned vyptávat na všechno možné: jak to, že vlásky vypadají, co těm lidem dělají, jak dlouho musejí být v nemocnici, kdy se uzdraví… Vyprávěla jsem jí, že existují těžké nemoci, jejichž léčba někdy způsobí, že člověk přijde na čas o vlasy, že ji mají i některé děti. Ani jsem na všechny její otázky neznala odpověď, ale slíbila jsem jí, že se všechno pokusím zjistit.
I malá pomoc je velký čin
Když si pro Valinku přišel můj syn, vyprávěly jsme mu, co bylo. A požádala jsem ho, jestli by mohl k tomu zjistit nějaké bližší informace, případně to všechno vysvětlit přímo vnučce. Nejdřív mi říkal, co jí to nasazuji za brouky do hlavy, ale ohradila jsem se s tím, že to dávali v televizi a že to Valinku samo hrozně zaujalo. Po nějakém čase mi syn volal a říkal: „Tak si to představ, kam až to došlo! Valinka skoro o ničme jiném nemluvila a rozhodla se, že si nechá ty svoje krásné vlasy ustřihnout a chce je darovat nemocným dětem. A nedá si říct…“ Polilo mě horko. Co si to to dítě vymyslelo? To už nebude naše malá princezna? Ale pak mi došlo, že to je právě od ní hrozně statečné a soucitné rozhodnutí. Konec konců jí vlásky zase dorostou, i když to bude nějakou dobu trvat, zatímco někdo nemocný se bude moct radovat z paruky. A tak jsem to synovi taky vysvětlila. Za pár dní se ozvala snacha. Řekla mi, že už si s Valinkou zjistili organizaci v našem městě, která tyhle věci zprostředkovává a na pátek jsou objednané ke kadeřnici. A jestli bych pak mohla vnučku pohlídat, protože už mají lístky do divadla. Samozřejmě jsem souhlasila. V pátek přišla Valinka s rodiči už ostříhaná. Musím říct, že jí sluší i krátký účes. Večer v postýlce si pak prohrábla svůj nový účes a řekla: „Babičko, já jsem tak ráda, že moje vlásky udělají radost někomu, kdo je potřebuje víc než já!“
Barbora (65), Plzeň
