Měla to být lest, kterou jsem si chtěla potvrdit své podezření. Dnes už vím, že jsem nic takového neměla dělat. Bohužel mi to došlo příliš pozdě. Sedím sama v prázdném bytě a v duchu. No, někdy i docela nahlas, si nadávám do hloupých hus. A to je ještě ta slušnější verze. Mám na sebe hroznou zlost. A zároveň cítím velkou hořkost, zklamání a pocit beznaděje. Jak jsem to všechno mohla dopustit. A

Vyvolávání duchů není vždycky bezpečné a rozhodně by se nemělo brát na lehkou váhu. Já jsem se o tom přesvědčila před několika lety na vlastní kůži. Tento příběh se stal na dušičky roku 1982. Chodila jsem tehdy na střední školu a bydlela na internátě. Jednoho dne mé kamarádky napadlo, že bychom mohly vyvolávat duchy. Byly jsme natěšené Všechny nás to nadchlo, a tak jsme na večer pečlivě

Byla to láska mého života. Zradu jsem ale nesla velice těžko. Jenže ještě hůř jsem odolávala pozdnímu náporu citů. Už zase sedím sama v obýváku před televizí. Romantický film, který se právě odehrává na obrazovce, jde nějak mimo mě. Moje myšlenky totiž neustále odbíhají od děje. Kam? Tak jako vždy, všude a vlastně celý život. K Matějovi. Odešel teprve před dvěma hodinami, ale už teď mi chybí. Vla

Můj starší syn byl vždycky značně nenechavý. Měl pocit, že si může vzít, co vidí. Když to přesáhlo všechny meze, musela jsem ho udat. Mám dva syny, každý je naprosto jiný. Mladší Martin je hodný, starší Jakub podlý a zlý. Zatímco Martin by se odmalička vždy pro druhé rozdal, Jakub si vždy neváhal cokoli cizího přivlastnit. Bratrské spory Už když bylo staršímu Jakubovi pět let a Martinovi

Hrůzné příhody přicházejí nečekaně. Stačí být místo někoho jiného v určitou předem danou chvíli na domluveném místě. S manželem Tomášem jsme rádi jezdili na víkendové výlety. Byli jsme na to vlastně zvyklí už z dřívějška, kdy jsme se po vlastech českých toulali s našimi dětmi. Jakmile ale oba synové i dcera vyrostli a začali žít svým vlastním životem, zůstali jsme s Tomášem na tyto malé cesty s

Spořili jsme na pěknou chatku u rybníka, ale potom jsme se rozhodli pro něco potřebnějšího. Dceři jsme zaplatili nové zuby! Naše jediná dcera byla odjakživa smíšek. Když se nesmála, tak se alespoň usmívala. Už coby miminko téměř neplakala a později v pubertě se ani nezamračila. Na rozdíl od jejích vrstevníků, kteří se tvářili jako čerti! Vždycky, když si Evička přivedla nějaké kamarády, uvědomila

Milovala jsem noční relax ve vířivce, kterou jsem si pořídila k narozeninám. Neodradila mě zima ani déšť. Koupel ve tmě a naprostém tichu jsem si nemohla nechat odepřít! Byl to večer jako každý jiný. Přítel spal u televize a já se pomalu chystala do svojí milované vířivky. Byla docela drahá a já na ni dlouho šetřila. Nadělila jsem si ji jako dárek ke kulatinám, a nelitovala ani minutu. Půlnoční

V období letních prázdnin, ještě když jsme chodili na střední, jsme se s partou kamarádů rozhodli zažít trochu dobrodružství. Sebrali jsme spacáky, stany, oblečení a vyrazili na toulky po jižních Čechách. Vždy jsme si našli místo na přespání a druhý den pokračovali vlakem dál. Jednoho dne jsme se na své cestě dostali do vsi Kubova Huť, která je na prahu Boubínského pralesa. V místní hospůdce j

Dceřin manžel byl skvělý chlap. Jen kdyby nebyl tak spořivý. Kontroloval všechny výdaje a neutratil navíc ani korunu. Usmyslel si, že nejvíc se dá ušetřit za jídlo! Neviděla jsem na tom nic špatného, že dcera se zetěm bydlí u mě v domku. Také proč? O náklady jsme se spravedlivě podělili, a navíc mi mladí pomohli se zahradou i údržbou. Nehádali jsme se, i když na určité věci měl každý z nás rozdíl

Třicet let mi maturita nechyběla, ale potom jsem už bez ní nemohla být. Škola a učení se staly mojí noční můrou. Pomoct mi mohl jen učitel, ale ne zadarmo! Maturitní vysvědčení asi bylo podstatnější, než roky praxe, které jsem měla. Dostala jsem na vybranou. Buď nastoupím do školy, nebo mě přeřadí na méně placenou, a o to fyzicky náročnější práci! „Už tu školu nezvládnu,“ brečela jsem doma manžel