Vždycky jsem toužila po romantickém vztahu a osud mi ho v mých dvaceti letech skutečně dopřál. Způsob, jakým jsem se seznámila s Jakubem, byl přinejmenším zvláštní.
Jela jsem zrovna na kole od babičky. Ta bydlela v osm kilometrů vzdálené vesnici. Už po cestě jsem viděla, že zmoknu. Černé bouřkové mraky visely nízko nad krajinou a já měla strach. Přemýšlela jsem, že se někde schovám, ale pak jsem si řekla, že to určitě ještě domů stihnu. Jenže v polovině cesty se spustila průtrž mračen s kroupami. Typický jarní slejvák. Rychle jsem zamířila k plechové boudě, která sloužila jako autobusová zastávka. Zapadla jsem dovnitř i s kolem a zjistila, že tam nejsem sama. Byl tam už nějaký kluk. „Ahoj,“ pozdravila jsem. Z vlasů mi kapala voda a asi na mě byl pohled jako na nějakou trosečnici, protože kluk si mě prohlížel s neskrývaným pobavením. „Ahojky,“ odpověděl na pozdrav, „vidím, že jsi špatně odhadla své možnosti.“
„Ještě jsem to náhodou stihla, mohlo to být horší,“ zatvářil jsem se dotčeně. Vzápětí jsem se hrozně polekala, protože silně zahřmělo. Instinktivně jsem hledala ochranu v náručí kluka a kolo se přitom poroučelo na zem. „No tak, vždyť je to jenom bouřka,“ konejšil mě kluk.
Trochu jsem se zastyděla, ale strach mě stejně nepřešel. Jen nerada jsem se odtáhla a zvedla kolo. „Když je to jenom bouřka, tak před čím se tu schováváš?“ podívala jsem se na svého společníka. „Klidně vyjdu ven, jestli myslíš,“ pokrčil rameny. Nasadil trochu frajerský výraz a skutečně vykročil směrem do hustého deště. „Přede mnou se předvádět nemusíš,“ křikla jsem na něho. Trochu jsem se bála, aby se mu něco nestalo. Dělal, že mě neslyší. Kráčel po silnici dál a byl už promočený až na kost. Vyběhla jsem za ním, abych ho zastavila. Doběhla jsem i s kolem skoro až k němu a snažila se nemyslet na to, že budu také úplně zmáčená. V tu chvíli okolí prozářil blesk, ozvalo se další zahřmění… a v následující chvíli se velký strom vedle zastávky skácel přímo na plechovou boudu, kde jsme předtím byli. Vykřikla jsem hrůzou. Stáli jsme s tím klukem v průtrži mračen, tiskli se k sobě a mysleli na to, že jsme mohli být mrtví. „Vidíš to, tvoje frajeřinky nám zachránily život,“ řekla jsem mu a on odpověděl: „Asi je to znamení osudu, že máme být spolu.“
Nijak jsem mu to nevyvracela.
Jako zázrakem se déšť začal utišovat a za chvilku se bouřka vzdálila úplně. „Nastydneme,“ konstatovala jsem. Pak jsem se rozesmála. „Vždyť je to vlastně jedno, když uvážím, co se nám mohlo stát.“ „Jak se vlastně jmenuješ?“ zajímal se kluk. „Simona,“ podala jsem mu ruku. „Já jsem Jakub,“ stiskl ji. „A teď se honem musíme někde osušit,“ prohlásil. Obloha se vyjasňovala, dokonce vyšlo sluníčko. „Dojedu to na kole, třeba po cestě uschnu,“ řekla jsem. „A kdy se uvidíme?“ zajímal se Jakub. Řekla jsem mu své číslo na mobil. Momentálně jsem ho neměla u sebe, ale slíbila jsem, že budu na příjmu hned, jak přijedu domů. „Kde ses tady vůbec vzal? Ty jsi zdejší?“ chtěla jsem vědět. „Jsem tady na návštěvě,“ odpověděl a jako své bydliště uvedl nedaleké město. Ačkoliv jsem byla mokrá od hlavy až k patě a zimou mi drkotaly zuby, moc se mi od Jakuba nechtělo. „Jeď rychle domů a pak hned zavolej,“ sám mě popoháněl. „Přece jsem tě nezachránil před rozmačkáním stromem jen proto, abys umřela na zápal plic.“ Usoudila jsem, že má pravdu a pospíchala domů. Tam jsem si dala horkou sprchu, pak jsem se pořádně vysušila a zabalila se do teplé deky. Cítila jsem se dobře. Teprve nyní jsem si uvědomovala, jak blízko jsem dnes byla smrti – skutečně a bez přehánění. A ani trochu jsem nepochybovala, že mi Jakuba přivedl do cesty osud a že se naše cesty mají spojit.
Zapnula jsem mobil. Zapípal, že přišla textovka. Věděla jsem, že bude od Jakuba a také že ano. Psal, že mě chce vidět co nejdřív. Půjčí si kolo od kamaráda, za kterým přijel. Mám mu prý napsat, kde přesně bydlím – až se převlékne, přijede za mnou. Původně chtěl odjet zpátky do města, ale rozmyslel si to a u kamaráda přespí, aby se mnou mohl ještě dnes mluvit. Potěšilo mě to. Zavolala jsem Jakubovi, že jsem v pořádku dojela a hrozí mi maximálně nějaká ta jednodenní rýma. Vysvětlila jsem mu podrobně, kde mě najde. Domluvili jsme se, že přijede kolem sedmé večer. Celý zbývající čas do schůzky jsem se na Jakuba těšila a nemohla se ho dočkat. Dala jsem se trochu do gala, aby si nemyslel, že jsem jen nějaká obyčejná vesnická holka, která neví, co se sebou. Jakub to ocenil: „Pane jo, ty jsi prokoukla. Ne že bys nebyla krásná i v té bouřce s promáčenými vlasy, ale teď jsi opravdová princeznička.“ „Půjdeme na procházku? Provedu tě po okolí,“ navrhla jsem. „Tak jo,“ souhlasil. Vzala jsem ho za ruku – vždyť jsme přece už k sobě patřili – a on se nechal poslušně vést.
Zamířili jsme do lesa. Tam už bylo šero. Chtěla jsem se žertem Jakuba zeptat, jestli se potmě nebojí, ale pak jsem si vzpomněla na odpolední provokování ohledně bouřky a raději jsem mlčela. Nedaleko okraje lesa byl velký seník. „Jednou jsme tam tajně spaly s kamarádkou. To mi bylo asi patnáct. Naši o tom nevěděli. Utekla jsem oknem a ráno se vrátila, než se probudili,“ vzpomínala jsem. „Něco mě napadlo… hádej co,“ řekl Jakub. Okamžitě jsem to věděla. „To ne,“ odmítla jsem nevyřčenou myšlenku přespání v seníku dnes zopakovat. „Nejsem žádná holka, kterou bys mohl mít hned první noc,“ pokárala jsem ho. Bránil se: „Takhle jsem to ale vůbec nemyslel. Prostě jen jako dobrodružství. Maximálně tě budu držet za ruku.“ Cítila jsem, že říká pravdu a najednou mi to také připadalo jako zajímavý nápad. „Tak dobře, věřím ti,“ řekla jsem. „Jak to uděláme? Ráno bývá zima.“ „Mám s sebou spacák, dojedu si pro něj a ty si zatím dojdeš pro své věci,“ plánoval Jakub. Jak jsme řekli, tak jsme i udělali. Vrátili jsme se zpátky do vesnice, Jakub nasedl na kolo a slíbil, že se vrátí co nejdříve. Mně už ve dvaceti letech naši dávno nehlídali a tak jsem se dostala z domu snadno. Čekala jsem pak na Jakuba u seníku a myslela na to, jaký nádherně bláznivý den dnes prožívám. Jakub měl pravdu: takový den musel mít patřičné zakončení. Kde by mě dopoledne napadlo, že potkám pěkného a sympatického kluka, se kterým si budu rozumět, že mi v podstatě zachrání život a že s ním budu ještě tutéž noc usínat v seníku.
Ať tomu někdo věří nebo ne, tu noc jsme společně probděli, ale k ničemu mezi námi nedošlo. Jakub dodržel svůj slib a tím v mých očích získal ještě větší cenu. Vydali jsme se dokonce na strašidelnou výpravu doprostřed lesa. Tam mi na chvíli zatrnulo, když se mi Jakub schválně ztratil. Zachovala jsem ale duchapřítomnost a nedala najevo strach ani poté, co náhle vyskočil zpoza stromu. „Jen se přiznej, že kdybys tady byla sama, křičela bys,“ smál se. „Náhodou…“ kasala jsem se, „po dnešku už se jen tak ničeho neleknu.“ Znovu jsme si oba připomněli ten spadlý strom.
Ráno mě Jakub doprovodil domů. Než nasedl na kolo, aby se vydal zpátky za kamarádem, dal mi pusu a řekl: „My dva se určitě spolu nudit nebudeme. Jsem moc rád, že jsem tě poznal. Chci s tebou být zase co nejdřív. Vymyslím nějaké další dobrodružství… nebo můžeš i ty.“ Lámala jsem si pak hlavu, co bychom mohli s Jakubem zažít. Přišla jsem na to, že vlastně cokoliv. S ním bych se nebála jet ani na cestu kolem světa – a to jsme se znali teprve den!
Toho roku jsme opravdu prožili ještě spoustu věcí. Jeli jsme na raftu. Skákali jsme padákem. Podnikli jsme dlouhou, několikadenní túru na kolech. Vždycky jeden z nás přišel s nápadem a druhý s ním bouřlivě souhlasil. To nejkrásnější dobrodružství nás ale teprve čekalo. Za rok a půl jsme se vzali. Svatba kupodivu proběhla normálně, bez jakýchkoliv výstřelků. Krátce po sňatku jsem přišla do jiného stavu. Když jsem měla dva týdny před termínem, trávil se mnou Jakub veškerý čas. Vzal si na to dovolenou, protože chtěl být u porodu. Měl od kamaráda půjčené auto a byl připravený kdykoliv vyrazit směr porodnice. Bolesti na mě přišly jedné noci. Bylo jasné, že už to přijde a nejedná se o planý poplach. Všechno potřebné už jsme měli dávno sbalené a připravené v autě. Vyrazili jsme… jenže v polovině cesty auto odmítlo poslušnost. Zůstali jsme trčet na okresní silnici, kde naděje na to, že se objeví jiného projíždějícího automobilu byla minimální. A dítě už se hlásilo na svět. „Odrodím to sám,“ prohlásil Jakub sebevědomě. Neměla jsem ani sílu protestovat. Prostě jsem mu věřila. Prostudoval předtím o porodu spoustu knížek a i když to samozřejmě nic neznamenalo, alespoň ty základní věci věděl. Zvládl to na jedničku, což mu později potvrdili i v porodnici. Ukázalo se, že umí život nejen zachraňovat jako tenkrát v té bouřce, ale i přinášet…
Simona (22), střední Čechy
