Dávné přiznání

Total
1
Shares

Teprve napodruhé jsem se provdala šťastně. Štěpán byl pravým opakem mého prvního manžela: mírný, chápavý, laskavý muž.

Možná to bylo tím, že zatímco Jarda byl mým vrstevníkem a bývalým spolužákem, Štěpáne ode mě dělil desetiletý věkový rozdíl. Po Jardově boku jsem strávila tři roky plné napětí, hádek a nepříjemných scén. Musela jsem bojovat nejen s ním, ale i s jeho matkou. Rozvod byl pro mě vysvobozením a trval dlouho, než jsem byla znovu připravena nějakému muži věřit. Naštěstí tím dalším, kdo vstoupil do mého života, byl právě Štěpán. Po půl roce společného života jsem dospěla k přesvědčení, že právě s ním toužím vstoupit znovu do manželských vod. Ani po svatbě se nic nezměnilo a můj manžel mi dával denně najevo, jak moc pro něho znamenám a že jsem se v něm nezmýlila…

Přáli jsme si mít děti, ale v tomhle nám zatím osud kladl do cesty překážky. Dlouho jsem nemohla otěhotnět a když se tak stalo, skončila moje gravidita předčasně. V duchu jsem si pomyslela, že se na tom jistě nějak podepsal jeden neblahý večer, kdy mě můj první manžel v podstatě surově znásilnil. O tomhle jsem Štěpánovi neřekla a zatajila jsem mu i další věci v bláhovém domnění, že je odvál čas v den, kdy jsem se rozvedla s Jardou. Ukázalo se, že jsem se zmýlila. Tak nějak podvědomě jsem stejně věděla, že ten stín z dávné minulosti, který se nade mnou vznášel, jednou zakryje současné slunce. Jednoho večera zazvonil telefon a já se vzápětí vrátila o nějaký čas zpátky do minulosti…

Poznala jsem ten hlas okamžitě. „To je Karolína?“ zaznělo v telefonu a mnou projelo mrazivé zachvění. Moje bývalá tchyně – Jardova matka – mluvila vždy tónem, který v druhých budil dojem, že jsou obžalováváni z tvrdého zločinu. Nesnažila jsem se předstírat, že nevím, s kým mluvím. „Ano, u telefonu. Co si přejete?“ zeptala jsem se ženy, kterou jsem od rozvodu s Jardou neviděla. „Jen tak jsem přemýšlela, Karolínko,“ jako bych v duchu viděla, jak se tchyně zlomyslně šklebí, „a napadlo mě, že by tvého současného mužíčka možná zajímalo, že žije se ženou, která by měla sedět v kriminále.“ Mlčela jsem, ale roztřásla jsem se hněvem i strachem současně. „Co mi na to povíš?“ pokračovala tchyně. „Dobře víte, jak to tenkrát bylo,“ snažila jsem se hájit. „Ano, vím. Můj syn byl příliš velký dobrák, než aby tě udal. Ten papír má ale v ruce pořád. Tedy spíš ho mám teď já,“ sdělil mi hlas v telefonu. „Co ode mě chcete?“ vykoktala jsem. „Myslíš za mlčení? To si ještě rozmyslím, ale vždycky se něco najde. Měly bychom se spolu sejít, Karolínko,“ pokračovala tchyně v útoku na moje současné štěstí. Nevěděla jsem, co na to mám říct. „Ještě se ti ozvu a pak ti řeknu své podmínky,“ ukončila tchyně náhle hovor a zavěsila.

Papír, o kterém tchyně mluvila, bylo moje přiznání. Vlastní rukou jsem se v něm doznávala k pokusu o Jardovo zabití… ačkoliv vše tenkrát proběhlo jinak, než tam bylo psáno. Stalo se to v posledním roce našeho manželství, kdy mezi námi kromě neustálých hádek občas zavládlo i fyzické násilí. Nechtěla jsem být týranou chudinkou a tak jsem se vždy bránila, i když jsem proti fyzicky silnějšímu Jardovi neměla nikdy šanci zvítězit. Proto jsem při jedné velmi vypjaté scéně vzala do ruky kuchyňský nůž, aniž bych měla ve skutečnosti úmysl ho použít. Bylo to zoufalé gesto, nic víc. Jardu to neodradilo, jako by věděl, že se k ničemu neodvážím. Jenže při následném popotahování podklouzl a o nůž se nešťastně zranil. Vyděsilo mě to víc než jeho. Chtěla jsem hned volat záchranku, ale Jarda mě přesvědčil, ať to nedělám. Místo toho zavolal své matce. Ta mě – tak jak jsem byla tehdy šoku – donutila napsat zmíněný papír. Nebránila jsem se, protože jsem se skutečně cítila vinna. Jardovo zranění se pak ukázalo jako víceméně povrchní, jakkoliv hodně krvácel. Až později mi došlo, že záchranku a policii nechtěl volat proto, abych ho neobvinila z napadení a nevyšlo najevo, jak se vše opravdu stalo.

O tom papíru ani o té nešťastné události pak nikdy nepadlo ani slovo… dokonce ani u rozvodu. Kdo mi ale teď po takové době uvěří, že vše bylo jinak, pomyslela jsem si. Každý grafolog může dosvědčit, že písmo je moje, to bych těžko popírala. A Jardova matka bude samozřejmě svědkyní ve prospěch svého syna. Cítila jsem se jako v pasti. Jarda znovu vstoupil do mého života, tentokrát nepřímo. Může narušit nebo dokonce zničit můj krásný vztah se Štěpánem? Mám se sejít s bývalou tchyní a vyslechnout si její – jistě vyděračské – podmínky mlčení? Štěpán, který můj telefonický hovor zaznamenal – ovšem jen tu „moji“ část – se zeptal: „Co je, miláčku?“ „Ale… taková jedna nepříjemnost,“ pronesla jsem roztřeseným hlasem. Štěpán mlčel a čekal, zda mu řeknu víc. „Já… musím si to vyřešit sama,“ nenašla jsem odvahu pokračovat. Respektoval to, co jsem řekla a víc se nevyptával. Věděla jsem, že kdybych bývala řekla, že potřebuji pomoc, vyslechl by mě. Nebyla jsem si však jistá, jak by se tvářil na mé přiznání.

Trochu jsem se díky přítomnosti manžela vzpamatovala, ale hrozba, která se nade mnou vznášela, mi stále nešla z hlavy. Druhý den ji ještě přiživil sám Jarda. Jakmile jsem ho v telefonu uslyšela, celá jsem se roztřásla. „Dnes večer tě budeme čekat v hospodě u stadionu,“ oznámil mi s vědomím převahy. „Tam ti řekneme, co dál.“ Neměla jsem sílu cokoliv namítnout. „Takže v osm hodin, ano? A buď přesná, jinak…“ Zavěsil a já se cítila zase o stupeň hůř než včera. Proč se musí vždycky všechno pokazit, zoufala jsem si… Měla jsem dvě možnosti: buď dál nést své tajemství a vydat se na přikázanou schůzku nebo se svěřit Štěpánovi. Kdy jindy a v jaké situaci bych se o něho měla opřít než nyní? S každou minutou, jak se blížil manželův očekávaný příchod, ve mně rostlo napětí. Skoro jsem se zalykala. Konečně se objevil. „Musíme si o něčem promluvit,“ vybídla jsem Štěpána, aby se posadil. „Týká se to toho včerejšího telefonického rozhovoru?“ podíval se na mě. „Ano. Je mi líto, že jsi ho vyslechl, ale jednou to, o čem ti teď chci říct, stejně přijít muselo,“ prohlásila jsem…

Pomalu, s bolestí v hlase při živých vzpomínkách a se studem v duši jsem Štěpánovi vyprávěla to, co o mém prvním manželství ještě nevěděl. Jakmile jsem mu vylíčila to, že mě nyní Jarda a jeho matka chtějí vydírat, rozhněval se. „Půjdeme tam spolu,“ řekl mi. „Možná mě uvidíš tak, jak mě ještě neznáš,“ dodal. Ani slovo o tom, že by mi nevěřil nebo že by mu mé odhalení bylo nepříjemné. Okamžitě se postavil na moji stranu. V té chvíli mi spadl kámen ze srdce. Říkala jsem si v duchu s výčitkami, jak jsem mohla o Štěpánovi pochybovat a jak jsem se tím zásahem z minulosti mohla vůbec cítit ohrožená, když mám tak báječného manžela. Do hospody za Jardou jsme se vypravili společně jako do bitvy, ruku v ruce. Seděl u stolu se svojí matkou a jakmile nás viděli přicházet a přečetli si odhodlání v našich očích, tvářili se zaskočeně. Štěpán měl krátký, ale důrazný proslov, ve kterém nezapomněl zmínit právníky, novináře i kamarády, kteří jsou ochotni Jardovi dát důrazné fyzické ponaučení. Trvalo to jen pět minut, ale můj bývalý muž se nezmohl ani na slovo a tchyně jen zamračeně odvracela hlavu. Pomohlo to. Už se víc neozvali a o tom nešťastném „přiznání“ jsem nikdy neslyšela. Vím, že kdyby se v Štěpánově minulosti objevilo cokoliv, co by musel pro změnu řešit on, bude ve mně mít neochvějnou podporu – i kdyby se to týkalo čehokoliv! Jsem šťastná, že mám takového partnera…

Karolína, severní Čechy

Také se vám může líbit