Kolegyně Vendula si neustále stěžovala, že nemůže najít chlapa pro život. Každý její vztah po pár měsících vyšuměl. Tak jsme vzaly osud do vlastních rukou a rozhodly jsme se vznést do jejího života trochu štěstí…

Vendula nakráčela do kanceláře. Ve tváři byla bledá a oči měla zarudlé od slz. S kolegyněmi nám ihned bylo jasné, že celou noc probrečela. „Zase to nedopadlo?“ zeptala se soucitně Věra. Vendula popotáhla a zakroutila hlavou. „Dal mi kopačky!“ vykřikla zoufale.

„Poslal mě k šípku po třetím rande! Jak tomu mám rozumět? Co je na mě špatného, že mě každý chlap po několika schůzkách odhodí jako kus starého hadru?“

Vstala jsem, a abych ji trochu povzbudila, poplácala jsem ji po rameni. „Nic na tobě není špatného. Jsi bezvadná ženská. Prostě jste si nebyli souzeni,“ řekla jsem. „Jenže takhle je to pořád,“ postěžovala si Vendula.

„Každá z vás má pevný a dlouholetý vztah, tak proč já pořád nemůžu najít někoho, kdo by mě měl rád?“

S Věrkou jsme se po sobě podívaly. Nevěděly jsme, co na to říct. A vlastně jsme ani nemusely. Vendula si odpověděla sama. „Jsem prostě děsná smolařka,“ řekla zoufale.

S pláčem utekla

Přemýšlela jsem, jak bych ji mohla utěšit, když do kanceláře vtrhla rozjařená Andrea. Usmívala se na celé kolo. Odhodila kabát na věšák, a aniž by si všimla smutné a zoufalé Venduly, spustila. „Dámy, to nebudete věřit, co se mi včera stalo.

Byla jsem večer na skleničce vína a oslovil mě takový sympaťák. Normálně drze si ke mně přisedl a dal se se mnou do řeči. Nakonec se z něj ale vyklubal moc milý a vtipný muž.

Džentlmensky mě doprovodil domů a dnes spolu jdeme na večeři.“ Snažila jsem se jí očima naznačit, aby už mlčela, ale Andrea byla tak rozjetá, že pokračovala dál. „Vůbec nevím, co si vzít na sebe. Něco vyzývavého nebo spíš elegantního a decentního?“

Viděla jsem, jak se Vendule derou slzy do očí. „Omluvte mě,“ řekla a vyběhla z místnosti.

Měla smůlu

„Co se jí stalo?“ podivila se Andrea. „Ty sis nevšimla, že jsem ti dávala znamení, abys zmlkla?“ oplatila jsem jí otázku. „Od rána je naměkko,“ odpověděla jí Věra. „Včera dostala kopačky.“ Andrea nasadila smutný výraz. „Už zase?“ S Věrkou jsme přikývly.

Andrea se posadila na židli. „Chudák holka,“ vydechla. „Ta už by o nešťastné lásce mohla napsat román.“

Věrka si dala ruce v bok. „Tahle to už dál nejde,“ řekla a podívala se na nás. „Musíme s tím něco udělat. Přece jí nebude donekonečna týden, co týden utěšovat. Musíme jí najít chlapa, který z ní bude úplně paf.“ Udiveně jsem se na ni podívala.

„A jak to chceš udělat?“ Věrka pohodila hlavou. „Jen se na ní podívejte. Je to pěkná ženská, ale protože si nevěří a už předem myslí na nejhorší, tak přitahuje smůlu. Musíme z ní udělat kočku a dodat jí sebevědomí. Pak se na ni budou chlapi jenom lepit. Věřte mi,“ uzavřela, protože se Vendula zrovna vracela do kanceláře.

Vymyslely jsme plán

S Andreou jsme netušily, co přesně má Věra za lubem, ale hned druhý den jsme se to dozvěděly. Věra nám oznámila, že zarezervovala na pátek večer stůl v jednom podniku a že si všechny vyrazíme na dámskou jízdu. „A Vendulu si vezmeme pěkně do parády,“ dodala.

„Já s ní zajdu ke kadeřnici a vy jí pomůžete s líčením a výběrem oblečení.“ S Andreou jsme s jejím nápadem souhlasily.

Když jsme to přednesly Vendule, tvářila se nejprve trochu zaraženě, ale čím víc jsme jí říkaly, jak to bude super a jak si to užijeme, tím víc byla nadšená. „Tak se mi líbíš,“ řekla Věra a vzala Vendulu kolem ramen. „Když se směješ, tak ti to moc sluší.“

Objevil se nápadník

Když jsme v pátek večer nakráčely do podniku, Vendula jenom zářila. Už cestou ke stolu se za ní otočilo mnoho mužů. Věra do mě dloubla loktem. „Vidíš, funguje to,“ zašeptala mi do ucha. Přála jsem si, aby měla pravdu.

Aby už byl konec těm uplakaným výlevům a sebelítosti, a aby Vendula konečně potkala pravdou lásku. Během večera nám nechal jeden muž poslat panáky ke stolu. U jednoho byl lísteček. „To je pro vás,“ řekl číšník Vendule. Vendula si ho zvědavě přečetla.

„Co tam stojí?“ vyzvídala Andrea. „Ptá se mě, zda mě může pozvat na skleničku,“ odpověděla Vendula. „Tak běž!“ povzbudila jsem ji a Vendula skutečně šla. Zbytek večera strávila ve společnosti onoho šarmantního muže.

Konečně je šťastná

V pondělí přišla Vendula do práce se širokým úsměvem. Zdeněk, jak se ten muž jmenuje, je prý úžasný. „Holky, jakoby mi ho seslalo samo nebe.“ S Věrkou a Andreou jsme po sobě mrkly. „Skoro celý víkend jsme strávili spolu.

Byli jsme na loďce, na výstavě a na večeři. Mám pocit, jako bychom se znali celé roky.“ S holkami jsme se modlily, aby ten vztah vydržel. A zatím to Vendule a Zdeňkovi vážně skvěle klape. Jsou spolu už sedm měsíců a plánují společné bydlení.

Jiřina B. (50), Praha