Odjakživa jsem považovala manželství svých rodičů za přímo ukázkově vzorný vztah. Hádali se jen málokdy a nešlo o nic zásadního, vždy jen o běžné provozní věci. Takhle uběhla celá léta.
Bratr odešel z domu jako první, pracoval dlouhodobě v zahraničí. Já jsem si našla přítele a začala jsem žít s ním. K rodičům jsem ale pravidelně jezdila – neměla jsem to do sousedního města daleko. Připadalo mi, že jejich vztah dál trvá ve stejné pohodě, v jaké jsem ho znala odjakživa. Proto jsem jednoho dne zůstala v šoku, když jsem po svém příjezdu zastihla mámu s uplakanýma očima a zoufalstvím ve tváři. „Co se stalo? Něco je s tátou?“ polekala jsem se hned, protože jsem svého otce nikde neviděla. Máma jen mlčky přikývla. „Je v nemocnici? Měl nehodu?“ chtěla jsem vědět. Cítila jsem, jak se mi srdce rozběhlo na dvojnásobnou rychlost. „Ne, to ne…“ odpověděla máma. „Odstěhoval se,“ vzlykla. „Odstěhoval? Kam?“ nechápala jsem. „K jedné mladé holce,“ sdělila mi máma a já se musela posadit.
To, že budu muset řešit podobnou situaci, mě nenapadlo ani v nejdivočejší fantazii. Můj táta, kterého jsem měla zapsaného jako nejhodnějšího muže pod sluncem – a provede něco takového! „Jak se to stalo? A proč jsi mi nezavolala?“ zeptala jsem se mámy. „A co by se tím změnilo? Prostě ztratil hlavu, zbláznil se do slečny v tvém věku, sbalil si věci a teď je s ní,“ odvětila. Zmocňoval se mě hněv. „Takhle to přece nemůžeš nechat, mami,“ protestovala jsem. „Jak dlouho je pryč?“ „Tři dny,“ zněla odpověď. „Telefonovala jsem mu před čtyřmi dny a ani slůvkem nenaznačil, že by se k něčemu takovému chystal,“ řekla jsem. „Přece se ti s tím nebude chlubit nebo svěřovat,“ pokrčila máma rameny. Působila odevzdaně, jako by se s tou situací už smířila. „Víš, kde teď je? Nebo ne… já mu nejdřív zavolám a uvidím, co mi řekne,“ pronesla jsem odhodlaně. A hned jsem na mobilu hledala tátovo číslo. Máma se mi v tom hovoru nesnažila zabránit.
Vzal to po druhém zazvonění. „Ahoj, holčičko,“ pozdravil mě vesele. „Ahoj, tati. Přijela jsem domů a nezastihla jsem tě tu,“ sdělila jsem mu vyčítavě. Trochu jsem se přitom třásla vztekem, nicméně snažila jsem se ovládat. „Já vím. A už ani nezastihneš,“ řekl táta. „Změnil jsem svůj život. Mám na to právo. Vím, že je to pro tebe šok, holčičko, ale nedá se s tím nic dělat. Mezi mnou a mámou už dlouho nebylo všechno v pořádku.“ „Proto sis ještě nemusel hledat nějakou mladou holku,“ namítla jsem. „Nejde o věk. Prostě jsem potkal někoho, s kým si víc rozumím. S mámou se chci rozejít v klidu, i když to asi z její strany nepůjde,“ oznámil mi táta. „Nechci to řešit po telefonu. Ráda bych si s tebou promluvila z očí do očí,“ prohlásila jsem. „Dobře, tak se můžeme sejít zítra odpoledne,“ navrhl táta a rovnou určil místo.
Zůstala jsem přes noc s mámou, protože mi jí bylo líto. Nechtěla jsem jitřit její rány, spíš jsem vyprávěla o sobě a o svém příteli. Měla jsem poslední dobou také starosti, v našem vztahu to moc neklapalo. „Možná od něho odejdu a budu tady s tebou, aby ses necítila sama,“ řekla jsem mámě. Vzpomínaly jsme pak na moje dětství, na to, jak jsem se neustále škorpila s bratrem a prováděla mu schválnosti. Usínala jsem s pocitem, že se mi mámu v její nelehké situaci přece jen podařilo trochu rozptýlit.
Druhý den jsem šla na sraz s tátou patřičně nabroušená. Jestli se před mámou, se kterou žil tolik let, nestydí, tak přede mnou – vlastní dcerou – by tedy měl. Kupodivu se ale tvářil, jako by se nechumelilo. Trpělivě si vyslechl můj vodopád výčitek. Líčila jsem mu, jak je máma sama a nešťastná. Mylně jsem se domnívala, že ho to alespoň trochu dojme. „Holčičko, ty nevíš všechno…“ pronesl tiše poté, co jsem se odmlčela. „My už jsme se chtěli rozvádět nejméně dvakrát a vždycky za tím stála máma. Zeptej se jí, jestli má čisté svědomí. Nebudu ti o ní říkat věci, které by se ti nelíbily, to musí ona sama. Je snadné někoho odsoudit, když člověk nezná všechny souvislosti. Zajeď znovu za mámou a promluv si s ní. Chtěj vědět, co bylo dřív a pak mě teprve zavrhni.“ Napadlo mě, že takhle se chce táta jen bránit – pomluvami. „Prosím tě, tati, vzpamatuj se, copak můžeš žít s někým, s kým jsem já klidně mohla chodit kdysi do třídy?“ protestovala jsem. Na tváři se mu objevil smutný úsměv, zato já se zamračila ještě víc. „To je právě to, holčičko… ty jsi s ní dokonce do třídy kdysi chodila,“ sdělil mi. „Co je to za holku, prosím tě?“ chtěla jsem vědět. „Eva Pospíšilová,“ vyslovil jméno mé spolužačky ze základní školy. A ještě ke všemu tohle, pomyslela jsem si v duchu útrpně. Tenkrát na základce rozhodně Eva nepatřila k mým kamarádkám, ba právě naopak. Co se to proboha stalo s mým světem, že je všechno najednou tak ošklivě zpřeházené?
Bavili jsme se s tátou ještě asi čtvrt hodiny, ale nic jsme samozřejmě nevyřešili. On na situaci nehodlal nic měnit a já si také stála na svém. Trvala jsem na tom, aby se vrátil k mámě… jenže to zůstalo jen zbožným přáním. Jako další krok jsem tedy zvolila rozhovor s Evou. Nedělala jsem si iluze, že bych jí mohla nějak dojmout. Nemohla jsem si ovšem odpustit říct jí z plných plic, co si o ní myslím. Odvádět ženatého muže od ženy, se kterou žil tolik let… vážně touží trvale žít s někým o generaci starším? Nejprve jsem si musela zjistit na Evu spojení. Přes dvě bývalé spolužačky jsem se nakonec propracovala k informaci, kde slečna Pospíšilová pracuje. Rozhodla jsem se počkat si na ní před budovou toho úřadu. Ztropit jí scénu přímo na pracovišti jsem zatím nechtěla.
Jakmile mě Eva spatřila, hned jí muselo dojít, proč na ni čekám. Šla naštěstí sama. Nezarazila se a nezpomalila, zato si mě přeměřovala pohledem, ve kterém se mísily zvědavost a odhodlání. „Jsi tady kvůli tátovi, že?“ spíš konstatovala než se zeptala. „Ano, uhodla jsi. Mohly bychom si jít sednout na chvilku tamhle do kavárny?“ ukázala jsem na protější stranu ulice. „Zvu tě,“ dodala jsem, jako by to nebyla samozřejmost. Eva pokrčila rameny a následovala mě. V její tváři jsem neviděla ani stopu po nějakém pocitu viny. „Vím, co mi nejspíš chceš říct,“ spustila sama. „Je to můj život a nic ti do něho není. Chápu, že bys nejradši viděla rodiče pohromadě a možná bych na tvém místě jednala stejně. Snažíš se ale zabránit něčemu, s čím nemůžeš nic udělat. Je mi to hloupé takhle říkat, ale mám tvého otce opravdu ráda. Z mé strany to není ani vypočítavost ani zlá vůle… a z jeho ostatně také ne.“ Namítla jsem něco ve smyslu, že když někdo odvede muže od rodiny, většinou na to později sám doplatí. „Od jaké rodiny?“ pokrčila Eva rameny. „Vždyť už žijete svým vlastním životem, ty i tvůj brácha. Jestli chceš něco vědět, tak spolu vaši zůstávali hlavně kvůli vám. Měli prostě takovou dohodu. Mrzí mě, že ti to říkám já, ale je to tak. Teď už dohoda skončila a tvůj táta se vydal vlastní cestou. Jasně, nelíbí se ti to, budeš ho odsuzovat, ale pokud mu chceš porozumět a máš ho ráda, tak to prostě přijmeš.“
Měla jsem sto chutí vzít hrneček s kávou a hodit ho Evě do obličeje, ale ovládla jsem se. Rozešly jsme se ve zlém, jak jinak. Já jsem zamířila za mámou. V hlavě jsem měla několik otázek, které vyvolala slova táty a nyní i Evy. Opravdu existovala nějaká dohoda? Vážně jsem celou tu dobu podléhala klamu, že mezi mými rodiči je všechno v pořádku? A co myslel táta s tím, abych se mámy zeptala, jestli má čisté svědomí? Rozhodla jsem se jednat na rovinu, nemělo smysl věci obcházet. Stručně jsem vylíčila mámě obsah obou rozhovorů. Dlouho mlčela a dívala se ven z okna, jako by se mi do očí neodvážila pohlédnout. Potom se ke mně obrátila: „Dobře, jsi už velká a máš tedy právo vědět všechno. Ty dva návrhy na rozvod podal v minulosti táta. Měl k tomu důvod. Moji nevěru. Bylo to v obou případech s jedním a tímtéž mužem. Odpustil mi kvůli vám, ale cestu jsme k sobě už nikdy doopravdy nenašli. Snažili jsme se udržovat rodinnou pohodu… alespoň zdánlivě. Dařilo se nám to. Věděla jsem, že se mi to jednou všechno vrátí. Poté, co jste ty i tvůj bratr odešli a nic se nedělo, myslela jsem si, že s tvým tátou přece jen dospějeme společně ke klidnému stáří. To, co se stalo, přišlo nečekaně a hodně mě to zasáhlo… ale nemůžu vlastně nic namítat.“
Během jediného týdne se mi tak rozbila představa, že moji rodiče mají a vždycky měli ten nejlepší vztah na světě. Najednou jsem se dívala na minulost jinou optikou. Ano, táta s mámou se k sobě chovali slušně, málokdy se před námi pohádali, nanejvýš tak vedli praktické spory. Nyní jsem zpětně chápala, že k sobě vlastně už nic necítili… a že spojovacím článkem jsme opravdu byli my, děti. Pokud se dva lidé milují, občas si musí pořádně vjet do vlasů, nenávidět se – aby si pak po bouřce znovu láskyplně padli do náruče. Nic takového se mezi mými rodiči nikdy neodehrálo. Byl to krásný vztah na pohled, ale jen proto, že byl vlastně formální. Rezervované přátelství dvou lidí do té doby, než se jejich děti stanou definitivně samostatnými bytostmi.
To, co se stalo, mělo vliv i na můj život. Uvědomila jsem si, že se současným přítelem bych nejspíš jednou dopadla podobně. Navrhla jsem mu rozchod a oba jsme se na tom shodli. Rozloučili jsme se přátelsky a v dobrém. Jednou, později, by to nejspíš bylo horší… Vrátila jsem se zpátky k mámě, aby nebyla sama. Tátův odchod i minulost se pro nás staly zakázaným tématem. Když jsem se pak dozvěděla, že Eva čeká s tátou dítě, sama jsem mámu přiměla k podání žádosti o rozvod. Ten proběhl vcelku rychle – rodiče se na všem předem dohodli a nedělali si navzájem schválnosti. Rozumem jsem tátovi tak nějak odpustila, v srdci jsem se však dlouho nemohla s jeho novým životem smířit. Pochopila jsem ho až rok nato… když jsem se sama zamilovala do muže o patnáct let staršího, který byl právě v rozvodovém řízení…
Nataša (22), západní Čechy
