Jeho hlasitá hudba, smích a mlácení mě obtěžovaly každý den. Domluvy ani prosby nezabíraly. Nezbylo mi, než vyhlásit válku! Byt vedle toho mého byl stále prázdný. Ne, že by se nějaký ten nájemník nenašel, ale hned se zase odstěhoval. Rodiny i jednotlivci, matky s malými dětmi i senioři. Nebyl snad nikdo, kdo by v tom bytě vydržel déle než pár měsíců. Nedovedla jsem si to vysvětlit! Bez časopisů

Byla milá, skromná, tichá a slušná. Měla jsem být ráda, že si syn našel tak skvělou manželku! Jenže, co takovou ťunťou? Proč se někdy nedokázala pořádně odvázat? Rozhodla jsme se jí pomoct. Odbourat zábrany a stres! Malá drobná osůbka s očima modrýma jako len. Krátké černé vlasy a tváře jako slabikáře. „Tohle děvče by mohlo hrát v nějaké pohádce!“ pomyslela jsem si, když jsem poprvé spatřila svoj

Jela jsem s vnučkou zavzpomínat na místa svého dětství. Vnučka tam našla starou pamětní minci. Byla mi povědomá. Nevím, jak to je vůbec možné, ale jednalo se o minci, kterou jsem kdysi dávno dostala od své babičky, která mi tvrdila, že je kouzelná. Výlet s vnučkou Mým největším štěstím je moje vnučka Ilonka. Její matka se jí moc nevěnuje, takže se snažím, aby byla co nejvíc u mě. Často jsme

Občas si nemohu pomoct. Musím něco ukrást! Nic mi neschází, jen adrenalin. Pocit nebezpečí. Ale manželovi jsem nechtěla ublížit. Musela jsem předstírat nemoc, jinak by mi neodpustil! Žila jsem si hezky. Hodný manžel, poslušné děti a dokonce i vyvedená vnoučata. Nový domek a každoroční dovolená u moře. Ani na zaměstnání jsem si nemohla stěžovat. Plat slušný a nepředřela jsem se. Každý by mi mohl z

Znaly jsme se už od základní školy. Byly jsme čtyři kamarádky – já, Petra, Iva a Simona. Vydrželo nám to až do let dospělosti, ačkoliv jsme byly každá naprosto jiná. Celý život jsem byla bezstarostná pohodářka, Petra trochu nervák, Iva ambiciózní dívka a Simona tichá, zakřiknutá, ale upřímná a kamarádská. Když jsme si někdy navzájem vjely do vlasů, týkalo se to vždy nás tří, nikdy ne Simony. T

Naši rodinu potkala velká tragédie. Jen těžko se z toho někdy vzpamatuji. Přesto chci být dost silná, abych zvládla to, co jsem si předsevzala. Zase další zbytečná schůzka je za mnou. Paní úřednice byla dost komisní a nepříjemná. Dávala mi dostatečně najevo, že v mém stavu a s mým povedeným synem, nemáme na vnuka nárok. Jenže mě na kolena nikdo nedostane. Tak strašně toužím po tom, abych se mohla

Do svého muže jsem se zamilovala, pak jsem ho měla ráda, ještě jsem ho dokázala i tolerovat. Teď ho prostě nesnáším. A vlastně nechápu, jak se to mohlo stát. Mirek mi zase přinesl kytičku. Takovou malou, roztomilou. Ne žádný nabubřelý a okázalý pugét. Mirek si totiž na nic nehraje. Je jaký je. A to je na něm to nejúžasnější. Naprostá přirozenost s jakou se baví s lidmi, jak chodí, směje se, kdy k

Bydlela jsem ve svých třiadvaceti letech stále u rodičů. Na tom by nebylo zase až tak nic neobvyklého, jenže naši se rozváděli a doma se prostě nedalo vydržet. Neustále jsem byla svědkem hádek, obviňování a dokonce i fyzického napadání. Nehodlala jsem v tomto sporu stát na něčí straně, své výhrady jsem měla jak proti otci, tak proti matce. V každém rozchodu se vina dělí napůl, ať si kdo chce c

Když člověk pracuje v nějakém oboru příliš dlouho, někdy se stane, že ho jeho práce ovlivní víc, než by si přál. Celý svůj život jsem pracovala u strýce v pohřebním ústavu. Práce, o které málokdo sní, ale já jsem v tomto odvětví byla spokojená, i když to zní zvláštně, uznávám. Po třiceti letech činnosti kolem posledních věcí člověka jsem měla někdy pocit, že vidím bytosti, které z tohoto světa

Snažila jsem se, abychom nepropadli nudě a stereotypu. Vymýšlela jsem program na každý den. Nejvíc se nám zalíbily společenské hry. Karty a sázky o peníze zvítězily na celé čáře! Důchod není procházka růžovým sadem. S manželem jsme byli vždycky aktivní. Výlety, návštěvy hradů a zámků, zahrádka… Jenže, nemládli jsme a manžela začala bolet záda. S nějakými výlety a procházkami jsme měli utrum. Vymý