Znaly jsme se už od základní školy. Byly jsme čtyři kamarádky – já, Petra, Iva a Simona. Vydrželo nám to až do let dospělosti, ačkoliv jsme byly každá naprosto jiná.
Celý život jsem byla bezstarostná pohodářka, Petra trochu nervák, Iva ambiciózní dívka a Simona tichá, zakřiknutá, ale upřímná a kamarádská. Když jsme si někdy navzájem vjely do vlasů, týkalo se to vždy nás tří, nikdy ne Simony. Tu jsme měly rády všechny stejně.
O kluky jsme se nepraly
Jak jsme dospívaly, vstupovali do našich životů kluci. Naštěstí se nikdy nestalo, aby jedna z nás na druhou žárlila, čili abychom měly společný objekt zájmu. Svěřovaly jsme se navzájem, radily si, utěšovaly se.
Jen Simona si nemohla najít někoho, kdo by ji měl rád a komu by mohla věřit. V době, kdy já, Petra i Iva jsme za sebou měly už několik vztahů, ona na svoji první velkou lásku stále čekala. Viděly jsme, jak ji trápí, že nikoho nemá.
Spikly jsme se
Jednoho dne, krátce po jejích devatenáctých narozeninách, jsme si proto daly s Petrou a Ivou tajný sraz jen ve třech a dohodly jsme se, že Simče najdeme kluka. „A jak to chceš udělat?“ chtěla jsem vědět.
„Víš, že nikam nechodí.“ „To je jasné, dáme inzerát a ona si pak vybere z odpovědí,“ prohlásila Petra. „Proč jen jeden inzerát? Dáme jich spoustu.“
Uložily jsme si jako úkol každá za sebe napsat text, který by Simonu nějak vystihoval. Vznikly tak tři různé inzeráty a ty jsme postupně umístily všude, kam se dalo.
Pak už jsme jen čekaly na odpovědi, ze kterých budeme vybírat pro naši nesmělou kamarádku správného pohádkového prince.
Dvacítka nejlepších
Inzeráty vzbudily mnohem větší ohlas, než jsme čekaly. Během dvou týdnů jsme měly několik desítek dopisů. Nebylo jednoduché někoho vybrat. Udělaly jsme několik vyřazovacích kol. Přednost jsme dávali uchazečům s fotkami.
Věděly jsme zhruba, jak vypadá ideál muže v očích Simony. Nakonec nám zůstalo v užším výběru asi dvacet kluků. Rozhodly jsme se, že pro Simonu zorganizujeme rande s každým z nich. Nejlépe během jednoho týdne. Odepsaly jsme tedy všem adeptům a uspořádaly řád schůzek.
Nečekané překvapení
Zbýval poslední krok – informovat o situaci Simonu. Petra se na nás podívala a navrhla: „Myslím si, že bychom jí to měly říct až krátce před první schůzkou.
Je to poctivá a odpovědná holka a i když nebude souhlasit s tím, co jsme pro ni připravily, ty kluky už neodmítne.“ Shodly jsme se tedy na tom, že svoji kamarádku postavíme před hotovou věc.
Den před první naplánovanou schůzkou, která se měla uskutečnit v pátek, jsme Simonu šly navštívit. Přivítala nás její máma. Zaskočila nás sdělením, že Simona není doma. Překvapilo nás to, protože většinou nikam nechodila.
„A nevíte, kdy se vrátí?“ zeptala se Iva. „To nevím,“ zněla odpověď. „Víte, teď, když si konečně našla kluka…“ Málem jsme všechny tři omdlely. „Myslela jsem, že vám to řekla,“ divila se Simony máma.
Našly jsme si muže
Odcházely jsme jako polité studenou sprchou. „No nazdar. Od zítřka se sem začnou sjíždět všichni ti kluci. A nedá se tomu zabránit,“ řekla tiše Petra. „Proč nám ta tajnůstkářka nic neřekla? Nemusely jsme se snažit,“ povzdechla jsem si.
„Budeme muset na ta rande chodit samy, abychom Simonu neznemožnily,“ vymyslela Iva. A přesně tak to nakonec dopadlo.
Naštěstí jsme v tuto dobu ani jedna neměla vážný vztah a výsledkem bylo, že jsme si mezi těmi dvaceti kluky nakonec každá našla jednoho pro sebe!
Kateřina H. (50), střední Čechy
