Jeho hlasitá hudba, smích a mlácení mě obtěžovaly každý den. Domluvy ani prosby nezabíraly. Nezbylo mi, než vyhlásit válku!
Byt vedle toho mého byl stále prázdný. Ne, že by se nějaký ten nájemník nenašel, ale hned se zase odstěhoval. Rodiny i jednotlivci, matky s malými dětmi i senioři. Nebyl snad nikdo, kdo by v tom bytě vydržel déle než pár měsíců. Nedovedla jsem si to vysvětlit!
Bez časopisů bych nemohla žít
„Ten byt je snad úplně zakletý, to není možné,“ stěžovala jsem si kamarádce, co ke mně chodila pravidelně na kus řeči. Já totiž skoro nikam už dost dlouho nemohla. Po banální zlomenině nohy jsem skoro přestala chodit. Navzdory operaci a mnoha rehabilitacím. Stala se ze mě puťka domácí. Tak mi říkala ta moje kamarádka Monika. Byla na mě moc hodná. Vždycky mi přinesla něco dobrého na zub a hlavně, moje milované časopisy. Bez nich jsem si svůj život neuměla vůbec představit! Na nějaké dlouhé romány jsem neměla trpělivost. Ale kratší příběhy, křížovky, recepty a články o nějakých těch celebritách, to bylo moje! Monika mi jich vždycky pár koupila a také hodně starších přinesla po známých a příbuzných. Já sama jsem měla předplacené asi čtyři tituly. O zábavu nebyla nouze!
Zprvu mi byl sympatický
Člověk přišel na jiné myšlenky a zapomněl na trápení všedního dne. Těch jsem měla celkem dost. Špatně jsem spala a taky noha pobolívala stále stejně, nic se nelepšilo. Pomalu už mi docházela trpělivost! Když se vedle mě nastěhoval takový starší pán, měla jsem velkou radost. Těšila jsem se, že si popovídáme a chystala se mu i občas něco uvařit. Proč ne. Byl sám a já měla času dost! Hned první den jsem se mu šla představit a on se tvářil mile. Vstřícně a dokonce mě pozval dál! Nábytek neměl nic moc, ale alespoň nebyl namyšlený. Pracoval jako nějaká ostraha objektů. Děti ani manželku neměl. „Vlk samotář,“ pomyslela jsem si a hned jsem pomyslela na Moniku. Byla také sama a ten můj nový soused by se mi k ní docela líbil…
Lezlo mi to na nervy
Já nikoho nehledala. Rozvod a potom bolestný rozchod s dlouholetým přítelem mě náležitě poučily. Už nikdy! Monika byla jiného názoru. Věčná optimistka a idealistka. Na chlapy neměla štěstí, ale já doufala, že se jí přece jen jednou poštěstí najít toho pravého. Moc by si to zasloužila, chudák. „Sousede, nesu vám bábovku ke kafíčku!“ zaťukala jsem jednou u vedlejších dveří, ale odpovědí mi byl jen zvuk vrtačky. Tedy spíš řev. Ten chlap snad boural zeď, či co. Trpělivě jsem čekala, až skončí, ale nebylo to dřív než po půlnoci. Sprosťárna a bezohlednost! Ráno vše začalo nanovo. A v poledne? Místo klidu hlasitá hudba. Nějaká klasika, ale strašidelná! „Je to Carmina burana,“ řekla o dost víc vzdělaná Monika. Následovala Beethovenova Osudová. Ocitla jsem se na pokraji sil. Depresi bych mohla krájet!
Lékař mi vnukl nápad
Klid, který po mnoha hodinách následoval, netrval dlouho. Ten chlap vedle snad vůbec nepotřeboval spát! Moje nervy vypověděly službu a já šla poprosit lékaře o antidepresiva. „A co kdybyste se k problému postavila čelem?“ navrhl mi, ale netušila jsem, jak to myslí. On jen pokrčil rameny: „Každý problém se dá vyřešit!“ Napsal mi jen mírné léky na uklidnění a s úsměvem mě vyprovodil ze dveří. Stála jsem tehdy před poliklinikou a přemýšlela, co mi vlastně lékař chtěl naznačit. Byla jsem čím dál víc přesvědčená, že mě naváděl k nějaké pomstě. K odvetě! Byl to takový mladík, pohledný a milý. Nedivila bych se, kdyby měl za lubem nějakou odvetnou akci. Cestou domů mě přece jen něco napadlo. Když soused do mě klasikou, já do něho jazzem!
Klasické hudbě jsem vyhlásila boj
Koupila jsem pár cédéček takového toho moderního jazzíčku. Kvílivé zvuky saxofonu, bubny a trumpety. „To bude ono!“ pomyslela jsem si radostně a pro jistotu zakoupila taková ta jakoby traktoristická sluchátka. Abych nic z toho, co budu hlasitě pouštět, sama neslyšela. Trpělivě jsem vyčkala, až na chvíli přestane ťukat. Dle mých zkušeností měl následovat poslech klasické hudby, ale já byla rychlejší. Pustila jsem mu svůj koncert! A nahlas. Vážně hodně nahlas! Reakce na sebe nenechala dlouho čekat. „Paní, nezbláznila jste se? Kdo má tohle poslouchat?“ ptal se mě výhrůžně u dveří, na které zvonil snad deset minut, než jsem se uráčila otevřít. Hezky jsme se usmála: „No, přece neustrneme u poslechu jednoho žánru. Na zítřek mám připravenou dechovku!“ Zhnuseně mávl rukou. Z jeho bytu se už neozvalo vůbec nic. Za měsíc se stěhoval. Mám zatím klid, ale obávám se dalšího nájemníka. Co když se mu bude líbit techno?
Klára M. (58), Zlín
