Když člověk pracuje v nějakém oboru příliš dlouho, někdy se stane, že ho jeho práce ovlivní víc, než by si přál.
Celý svůj život jsem pracovala u strýce v pohřebním ústavu. Práce, o které málokdo sní, ale já jsem v tomto odvětví byla spokojená, i když to zní zvláštně, uznávám. Po třiceti letech činnosti kolem posledních věcí člověka jsem měla někdy pocit, že vidím bytosti, které z tohoto světa odchází. Sama sobě jsem si namlouvala, že mi z práce už asi šplouchá na maják a bude dobré nástup do důchodu neodkládat a začít více odpočívat.
Radovala jsem se z vnoučat
Těšila jsem se, jak si začnu užívat důchodový věk. Žila jsem sama, manžel před lety zemřel. Vychovali jsme jednu dceru, která už měla svou rodinu. První měsíce jsem jezdila za vnoučaty a doháněla ztracený čas.
Viděla jsem nebožtíka?
Jednou na zahradě jsem zahlédla pána, který na mě mával a zdálo se, že mi chce něco říct. Ptala jsem se později dcery, kdo byl ten muž vedle na zahradě. Podívala se na mě a řekla: „Mami, tam už roky nikdo nežije. Majitel před deseti lety zemřel, byl to takový starší pán.“
Dívenka na kolejích
Ráno jsem už nad včerejší příhodou nepřemýšlela a chystala se na cestu vlakem zpět domů. Na nádraží jsem dorazila o něco dříve, tak jsem si sedla na lavičku. Vlak už byl slyšet z dálky a při pohledu na koleje jsem spatřila malou holčičkou, jak volá o pomoc, že se jí tam zasekla noha.
Běžela jsem do vestibulu pro pomoc a s křikem jsem volala: „Rychle, pomoc, jede vlak a je tam dítě.“ Vyběhl se mnou jeden pán, pohlédl na koleje, ale nikdo tam nebyl. Stála jsem jako opařená. Později ve vlaku jsem se dočetla, že před rokem na tomto nádraží zemřela malá holčička, zasekla se jí noha do kolejiště.
Přicházela jsem snad o rozum?
To už přeci není náhoda, říkala jsem si pro sebe. Já snad blouzním, co se to se mnou děje. Po návratu domů jsem to hned volala své dceři, ta se jen smála, že jsem poznamenaná místem, kde jsem pracovala. To, že vidím někoho, kdo už nežije, se mi stávalo denně. Někdy jsem už nedokázala poznat, kdo je živý a kdo mrtvý. Nechtěla jsem si to přiznat, ale měla jsem pocit, že jsem se na stará kolena dočista zbláznila.
Svým způsobem je to dar
Zavřela jsem se na nějaký čas doma, strach z neživých lidí na ulici mě dohnal k izolaci. Jednou večer jsem si ze smutku po manželovi pustila náš oblíbený film. Nalila jsem si víno, které jsme spolu vždy popíjeli, a nechala se vtáhnout do děje filmu. Po cestě na toaletu jsem zaslechla zvuky v kuchyni. Stál tam můj manžel. Usmál se na mě a řekl mi, že mi to dnes vážně sluší. Od tohoto dne spolu mluvíme denně. Jsem vlastně za tuto nadpřirozenou schopnost ráda, ale už to nikomu neříkám.
Anna H. (70), Morava
