Občas si nemohu pomoct. Musím něco ukrást! Nic mi neschází, jen adrenalin. Pocit nebezpečí. Ale manželovi jsem nechtěla ublížit. Musela jsem předstírat nemoc, jinak by mi neodpustil!

Žila jsem si hezky. Hodný manžel, poslušné děti a dokonce i vyvedená vnoučata. Nový domek a každoroční dovolená u moře. Ani na zaměstnání jsem si nemohla stěžovat. Plat slušný a nepředřela jsem se. Každý by mi mohl závidět! Svého štěstí jsem si vážila a každý den za to děkovala. Ale přesto, nedokázala jsem si pomoc. Hlásek v mojí hlavě mi našeptával samé ošklivosti.

Nikdo mě nepodezříval

„Ukradni něco. Alespoň maličkost! Zažiješ dobrodružství! Budeš se konečně trochu bavit!“ říkal stále dokola a čekal, až podlehnu. Nedokázala jsem odolat. Udělala jsem přesně to, k čemu mě nabádal! Jednalo se vždycky jen o maličkosti. Ale krádež se musela odehrát na veřejnosti. Někde, kde mě mohl někdo vidět. Chytit! Prostě někde, kde mi začalo tlouct srdce jako zběsilé, a měla jsme pocit, že strachy omdlím! To byl zážitek! „Není ti něco? Nemáš horečku, Růženko?“ ptal se mě starostlivě manžel, když jsme vyšli z obchodního domu. Ujistila jsem ho, že mi je dobře. Náramně! Kdyby jen tušil, že mám v kapse luxusní značkovou propisku téměř za tisíc korun! Vzala jsme ji přímo před očima mladého prodavače. Ničeho si nevšiml. Kdo by podezříval takovou solidní usedlou paní ve věku jeho babičky?

Nedokázala jsem odolat

Slušně jsem se nedokázala chovat ani na oficiální návštěvě manželova šéfa. Byl to velký odborník, kapacita, a svoje podřízené zval každoročně na letní párty. Čekalo nás vždycky krásné pohoštění a nějaká zábava. Známý zpěvák jen kytarou nám zpíval svoje nestárnoucí hity, a my se ohromně bavili. Tedy, všichni, jen já ne. Popadla mě touha něco vyvést! Krádež se odehrála přede všemi. Shodila jsem ze stolu takovou malou broušenou vázu s květinami. Samozřejmě skončila v mojí kabelce! „Bude jim chybět, dají si dvě a dvě dohromady!“ šeptat hlásek, ale já nedbala. Chtěla jsem mít zlodějský úkol za sebou! „Vyndej tu vázu, jdeme ji vrátit!“ udeřil na mě manžel v autě, když jsem myslela, že už konečně pojedeme domů. Jeho výraz ale hovořil za vše.

Styděl se za mě

Byl naštvaný. Zhnusený! Diskusi nepřipouštěl… „Tak to jsem přehnala,“ povzdychla jsem si v duchu a horečně přemýšlela, jak se z takové šlamastyky vykroutit. Popadla jsem nasupeného manžela za ruku. Snažil se mi vytrhnout! „Musím se ti s něčím svěřit. Jsem nemocná!“ skoro jsem vykřikla, aby mě pořádně slyšel. Mumlal totiž pořád něco o odporné zlodějce! „Co si to tady na mě vymýšlíš?“ zeptal se pochybovačně, ale zvědavost v jeho hlase ne nedala přehlédnout. „No, chodím k psychiatrovi. Mám kleptomanii. Jsem nemocná! Dokonce beru léky, ale dneska jsem si je nevzala, abych nebyla na té party ospalá!“ Vše jsem si vymyslela a hned mi bylo jasné, že se z toho jen tak nevykroutím.

Manžela jsem musela obelstít

Manžel ztichl. Potom slíbil, že to svému nadřízenému nějak vysvětlí. „Nejlepší bude, když mu řeknu pravdu…“ vzdychl, vyndal z mojí kabelky tu vázičku a odhodlaně se šel přiznat. Ke svojí nemocné manželce! Já chvilky času využila k telefonátu. Zavolala jsem kamarádce, která o mém nezvyklém koníčku věděla. Vždycky se smála, že si mě nepustí přes práh, aby jí taky něco nezmizelo! Když manžel otevřel dveře auta, předala jsem mu telefon. „Tady doktorka Novotná. Vaše žena je opravdu mojí pacientkou. Mohu to potvrdit. Léčba bývá náročná a dlouhá!“ tvrdila manželovi kamarádka a já si ji představovala, jak u toho pláče smíchy. Manžel vážně přikyvoval. Spolkl jí to i s navijákem!

Růžena D. (57), Litvínov

Také se vám může líbit