Bydlela jsem ve svých třiadvaceti letech stále u rodičů. Na tom by nebylo zase až tak nic neobvyklého, jenže naši se rozváděli a doma se prostě nedalo vydržet.
Neustále jsem byla svědkem hádek, obviňování a dokonce i fyzického napadání. Nehodlala jsem v tomto sporu stát na něčí straně, své výhrady jsem měla jak proti otci, tak proti matce. V každém rozchodu se vina dělí napůl, ať si kdo chce co chce říká.
Hádky na denním pořádku
Hlavní a jedinou útěchou mi v těchto pohnutých dnech byl Šimon. Chodili jsme spolu dva měsíce a já jsem do něj byla zamilovaná jako do nikoho předtím. Byl to hrozně hodný kluk v tom nejlepším slova smyslu. Zpočátku jsem se bránila tomu, abych Šimonovi líčila, jak to u nás doma vypadá. On však na mě poznal, že mě něco trápí a jeden letní večer jsme proseděli v parku na lavičce s mým vyprávěním. Řekla jsem mu všechno, i to, jak si vlastně nevím dál rady. Neztrácela jsem jen oba rodiče najednou, ten jejich bouřlivý rozchod nabourával i můj pocit domova. Všechno, co jsem měla ve svých vzpomínkách zapsáno, jako hezké dětství, se bortilo. Můj starší bratr byl dlouhodobě v zahraničí, takže o celé situaci věděl hlavně z mých mailů a občasných telefonických rozhovorů.
Byl mojí kotvou
Nečekala jsem od svého přítele radu nebo řešení. Koneckonců, jak by mohl zasahovat do rozpadajícího se vztahu dvou cizích lidí. Mně však stačilo, že tu najednou byl někdo, kdo mě vyslechne, kdo pochopí mé trápení a moje slzy a vnese do mého života naději. Tuto roli splňoval Šimon na jedničku. Zatímco předtím jsem si ty domácí hádky, jejichž jsem byla svědkem, hodně brala a pár nocí kvůli otci a matce probrečela, nyní jsem se naučila dívat se na ty dva „dospělé“ s nadhledem. Nebudou první ani poslední, kdo se rozvedou po tolika letech společného soužití.
Chtěla jsem pryč
Několikrát jsem se před Šimonem zmínila, jak ráda bych se odstěhovala pryč. Na jednu stranu jsem si to přála kvůli svému klidu, abych nemusela trpět při pohledu na vypjaté scény, na druhou stranu jsem si i naivně říkala, že můj odchod by mohl rodičům trochu otevřít oči. Ono se to ale snadno řekne. Odejít jsem neměla kam. Šimon bydlel rovněž u rodičů, v rodinném domku, ovšem v přátelské atmosféře.
Situace se komplikovala
Po těch dvou měsících našeho vztahu, kdy už jsme si byli opravdu hodně blízcí, jsem přemýšlela, jak to udělat, abychom mohli být se Šimonem spolu. Přestěhovat se k jeho rodině bylo jedním z řešení, sama bych se ho však neodvážila navrhnout. Tuto možnost za mě nakonec „vyřešila“ Šimonova sestra. Ta zjistila, že je se svým snoubencem v jiném stavu a situace v rodinném domku se tomu podřídila. Dočasně měli oba mladí lidé bydlet právě u Šimonových rodičů, takže můj přítel se nyní vlastně stal jaksi někým „navíc“.
Touha po společném bydlení
Oba jsme byli tak trochu vyděděnci – nikdo nás z domova nevyháněl, ale přesto jsme tam být nechtěli. Často jsme tuhle naši situaci se Šimonem probírali. Ideální by bylo opatřit si nějaké společné bydlení, jenže já jsem se to neodvažovala navrhnout a z jeho úst podobná myšlenka také nezazněla. Nebyla jsem si ani jistá, jak bychom to zvládli finančně. I když se můj domov proměnil v místo konfliktů a křiku, určité věci pořád ještě fungovaly, včetně mého materiálního zabezpečení.
Každodenní stereotyp
Každý den se nyní zdál být rozdělený na tři části. Ta první se týkala mé práce, kde jsem žádné problémy neměla a nemusela řešit. Tu druhou jsem prožívala se Šimonem. Třetí část spočívala vždy v bolestném návratu tam, kde jsem kdysi měla domov a kde mě nyní nikdy nečekalo nic příjemného. Říkala jsem si, jak dlouho ještě budu schopná takovéto napětí zvládat. A pak přišel den, kdy se vše změnilo.
Klíč ke štěstí
Měli jsme se Šimonem sraz na naší oblíbené lavičce, na které jsme si dali před čtvrt rokem první pusu. Zrovna večer předtím jsem zažila zatím nejtvrdší hádku mezi rodiči a byla jsem z toho celá zničená. Když jsem se Šimonovi svěřila, zeptal se mě, jak velké si myslím, že může být štěstí. Trochu jsem tu jeho otázku nechápala a odpověděla jsem, že bych chtěla samozřejmě co největší. Na to mi řekl, že někdy se štěstí vejde do jedné lidské dlaně. Položil mi na koleno ruku sevřenou v pěst. Chtěl, abych mu odtáhla prsty. Ukázalo se, že v dlani skrývá klíč. Ještě než stačil vysvětlit, od čeho je, tušila jsem co řekne. A nemýlila jsem se.
Začátek našeho štěstí
Šimonovi se podařilo na rok pronajmout byt od kamaráda, který se přestěhoval ke své dívce. Znamenalo to, že před námi je minimálně dvanáct měsíců společného života. A jestliže jsem se předtím občas vybrečela Šimonovi na rameni kvůli svým problémům, nyní to byly slzy štěstí, které se mi kutálely po tváři. Doteď ráda vzpomínám na tu chvilku na lavičce, kdy moje štěstí ukryté v Šimonově dlani začalo růst.
Irena V. (54), Třebíč
