To, co se nám s Adamem stalo, nedokážu dodnes příbuzným odpustit. Celý život jsem tím trpěla, a teď už to asi všechno nedohoním. Je to snad neskutečná ironie osudu, že stojím na stejném nádraží jako kdysi před šedesáti lety a čekám na příjezd rychlíku. Tehdy to ale bylo opačně a vlak odjížděl. Byla jsem ještě moc malá a vůbec jsem nechápala, proč do toho vlaku s babičkou taky nenastoupíme. Moc

Po rozchodu s přítelem jsem se těšila, jak se přestěhuji do nového bytu, kde budu mít čas dát se dohromady. Místo klidu však prožívám děs. Tajemná skvrna na zdi se objevila znenadání a s každým dnem rostla, až nabyla podoby ženské postavy. Od té chvíle, kdy jsem ji objevila, jsem se doma necítila v bezpečí. Zdálo se mi dokonce, že se v noci skvrna hýbe… Ráno tam byla zase! Našla jsem ji

Chovala jsem se jako stíhačka. Byla jsem hysterická, podezíravá a manžela jsem obviňovala, že má jinou. Nedokázala jsem si zkrátka pomoci a za vším jsem viděla manželovu nevěru. Došlo to tak daleko, že mi řekl, že jsem blázen a abych se šla léčit. Poslechla jsem, nechtěla jsem ho totiž ztratit. Bylo to jenom v mojí hlavě Ani vlastně pořádně nevím, kdy se u mě rozvinula ta šílená žárliveck

O svoji nemocnou maminku jsem se starala do posledního dne. Měly jsme spolu silné pouto, a proto jsem chtěla splnit její poslední přání. Maminka mě prosila, abych ji měla ještě měsíc po její smrti doma v urně. Neptala jsem se na důvod, zkrátka jsem to splnila. Začaly se dít divné věci, které ale po čase začaly dávat smysl. Věděli jsme, že přijde konec Maminka měla rakovinu, a i když se za

Po dvacetiletém manželství mě jednoho dne manžel postavil před hotovou věc. Má milenku a nehodlá se jí vzdát. Ani ho nezajímalo, co já na to. Zkusila jsem bojovat. Bylo to marné. Nejhorší bylo, že přestože měl můj manžel poměr, nechtěla jsem ho jen tak nechat jít. „Miluji ho a nemohu dovolit, aby mi ho vzala jiná žena,“ byla jediná věc, která mě napadla. Pustila jsem se do boje, který byl pravd

Nikdy bych nevěřila, že se dostanu do takové situace. Byla jsem vzorná holčička ze vzorné rodiny. Jenže nešťastná láska všechno změnila. Bydleli jsme v malé vesnici, kde si lidé vidí do talíře a vědí o sobě kdeco. Nejstarší občané naší malebné vísky si krátili čas sběrem informací. Moji rodiče patřili k těm nejspořádanějším občanům. Máma pracovala v mateřské školce, kde ji milovaly děti, rodiče

Nikdy jsem neměla s něčím takovým, jako je úplněk, problémy. Jen co jsem se vdala, tak to všechno začalo. Můj manžel Petr si občas stěžoval, že pozná, když má být úplněk, aniž by se díval do kalendáře nebo na noční oblohu. „Pobolívá mě hlava, jsem vzteklý jako ten pes, který v detektivkách vyje na Měsíc,“ vysvětlil, když jsem se divila, že ho může rozhodit informace o změně jízdních řádů vlaků.

Když jsme toho potrhaného a poskakujícího chlapíka spatřili poprvé, lekli jsme se. Vypadal tak zběsile! Pak jsme se ale dozvěděli, že to je místní hejkal. Před dvaceti lety jsme si s manželem koupili chatku v Orlických horách. Stála na osamělém místě. Nikdy jsme se tam ale nebáli. Místní lidi jsme znali a až k nám na okraj vesničky chodil jen málokdo, proto mě jednou překvapilo, když jsem si

Syn se oženil do ciziny, od té doby se málo vídáme. Vnuka znám hlavně z fotografií. Dost těžko to snáším. Nejsmutnější je samota. Vždycky jsem se jí bála jako moru, s léty čím dál víc. Nechápu, čím jsem si ji zasloužila. Byla jsem, myslím, docela dobrá máma. Syna skoro nevídám ne proto, že by mezi námi panovaly špatné vztahy – oženil se do ciziny. Když to dobře dopadne, setkáme se jednou, na

Člověk si nemá hrát s budoucností v tom smyslu, že by chtěl znát datum svého konce. Může si ho tak totiž snadno přivolat. Před pěti lety jsem nastoupila do nové práce. Byla jsem v kanceláři se dvěma ženami, zhruba stejně starými jako já, Milenou a Kamilou. S oběma jsem si docela rozuměla. Na rozdíl od Kamily, která byla spíše tichá, byla Milena hodně společenská a musela mít vždycky něco extra.