Má nejlepší kamarádka mi kdysi darovala hrací krabičku, kterou dostala od své babičky. Po letech jsem zjistila, že je kouzelná.
Když mi před lety zemřela moje nejlepší kamarádka Linda, byla to rána, se kterou jsem se nikdy nesmířila. Na první výročí jejího úmrtí se však stalo něco, co mě znovu postavilo na nohy. Kdysi k narozeninám mi Linda darovala hrací truhličku. Právě díky ní jsme se zase setkaly.
Obrovská ztráta
S mojí nejlepší kamarádkou Lindou jsme vždycky věřily na nadpřirozené věci. Rády jsme na toto téma fantazírovaly a zkoušely jsme všelijaké rituály na vyvolávání duchů a podobně. Když mi bylo osmnáct let, Linda nečekaně zemřela. Jela na kole a srazil ji řidič kamionu. Byla na místě mrtvá. Její ztráta pro mě byla velmi těžká.
I když od její smrti uplynulo už mnoho let, myslím si, že mě to nikdy nepřestane bolet. Nedlouho po své smrti mi však Linda dala znamení, že to, čemu jsme věřily, se vážně děje a že smrt rozhodně neznamená konec. Linda byla jako moje sestra, kterou jsem nikdy neměla. Seznámily jsme hned první den ve školce.
Byly jsme jako sestry
Od toho dne nás nikdo nemohl rozdělit. Byly jsme pořád spolu. Jedna řekla větu a ta druhá ji dokončila. Naše myšlenkové pochody byly na stejné vlně. Byl to krásný a láskyplný vztah. Běhaly jsme spolu na hřišti, hrály hry, vymýšlely různé dětské lotroviny. Nebyl den, kdybychom se nezasmály.
Mohly jsme se na sebe spolehnout
Životem jsme proplouvaly společně. Jedna bránila tu druhou. Byly jsme nejlepší kamarádky. Pamatuji si na den, kdy Lindě zemřela babička. Byla smutná a já jen těžko hledala způsob, jak ji rozveselit. Tak jsem u ní alespoň byla a držela ji za ruku.
Hrací krabička
Ani nevím proč, ale dala mi tehdy takovou malou truhličku. Uvnitř stála na pérku baletka. Když se truhlička otevřela, začala hrát tklivá hudba. Vím, že jí tu truhličku dala kdysi babička. Ale Linda trvala na tom, že mi ji chce dát.
Sice jsem s tím nesouhlasila, ale jelikož se dary odmítat nemají, tak jsem ji přijala. Občas jsem truhličku otevřela a poslouchala tu příjemnou hudbu. Vždycky mi to připomnělo Lindu a hned mi bylo veseleji.
Měly jsme plány
My dvě jsme měly veliké plány. Chtěly jsme spolu odletět do Španělska a žít ze dne na den. Chodit sbírat ovoce a žít na volné noze. Užívat si sluníčka, žít život naplno. Nemyslet příliš na budoucnost, ale žít tady a teď.
Náš plán byl promyšlený do nejmenších detailů. Obě jsme oslavily osmnácté narozeniny a myslely jsme si, že máme celý život před sebou. Nikdy by mě nenapadlo, jak je život vratký.
Osudná tragédie
Týden před plánovaným odletem Linda zemřela. Ocitla se ve špatnou chvíli na špatném místě. Stala se účastnicí tragické dopravní nehody. Záchranáři přivolaní na místo nehody už nic nesvedli. Když mi to volala její maminka, nechtěla jsem tomu uvěřit. To přece nemůže být pravda, opakovala jsem si stále dokola.
Až když jsem stála o týden později na jejím pohřbu, došlo mi, že je opravdu konec. V hlavě se mi honilo tolik věcí. Měla jsem pocit, že se mi ta hlava rozskočí. Přišla jsem o toho nejdůležitějšího člověka, kterého jsem ve svém životě měla. Nějaké Španělsko najednou nemělo vůbec žádný smysl. Potřebovala jsem čas, abych se s tím vyrovnala.
Truchlila jsem u jejího hrobu
V pokoji jsem měla truhličku, kterou mi Linda kdysi darovala. Ze samého žalu jsem nebyla schopna ji otevřít a poslouchat tu smutnou melodii. Rok se na ni jen prášilo. Skoro jsem ji chtěla vyhodit, jak mě to sžíralo. Když se blížilo výročí úmrtí mé kamarádky, bylo mi nanic. Šla jsem jí na hrob, zapálila svíčku a brečela jako želva. Bylo to pořád velmi čerstvé.
Zničehonic se rozehrála
Když jsem přišla domů, padla jsem rovnou do postele. V temném pokoji jsem najednou zaslechla známou melodii. Otočila jsem hlavu na truhličku. „Jak to, že hraješ?“ řekla jsem nevěřícně a zaklapla horní víko. Znovu jsem položila hlavu na polštář a brečela.
Netrvalo to dlouho a hudba byla zpátky. Usedla jsem na postel a nevěřícně jsem se na truhličku podívala. Musela jsem několikrát zamrkat, abych se přesvědčila o tom, že to nejsou jen nějaké vidiny. Nebyly.
Pošimral mě příjemný chlad
Vztekle jsem víko zase zavřela. Seděla jsem a čekala, jestli se znovu otevře. Kdyby mi to vyprávěl někdo jiný, řeknu si, že je blázen. Já to ale viděla na vlastní oči. Víko se znovu otevřelo, baletka se točila dokola a hudba bez přestání hrála. V pokoji jsem náhle ucítila chlad, ale byl příjemný. Šimral mě po tváři. Byla to Linda!
Věděla jsem, že to tak musí být. Jiné vysvětlení nebylo. To, že vás navštíví duch, zkrátka poznáte. Hned jsem si vybavila naše dětské povídačky o tom, že když někdo umře, pořád tady vlastně je. Usmála jsem se, protože mi došlo, že to je pravda. Ta truhlička je toho důkazem!
Jarka P. (60), Český Krumlov
