Kdysi na mě v práci žárlila jedna kolegyně tak, že mi udělala ze života peklo. Dokázala ovlivnit všechny kolegy natolik, že se se mnou nikdo nebavil.

Když jsem viděla inzerát s pozicí, o kterou jsem hodně stála, hned jsem do té společnosti zaslala svůj životopis. K mému velkému překvapení mě skutečně pozvali na pohovor. Zaujala jsem je natolik, že mě pozvali na další kolo.

U třetího a závěrečného kola jsem byla rovnou přijata. „Přesně splňujete naše očekávání,“ gratuloval mi nový šéf. Byla jsem v sedmém nebi!

Začátky mi neusnadnila

Zpočátku jsem chodila do nové práce poměrně nervózní. Noví kolegové, jiné pracovní procesy, hodně jsem se toho musela naučit a nechtěla jsem zklamat důvěru ve mně vloženou. Mou nervozitu ale přebíjela chuť poznat nové věci a lidi. Všichni mě ze začátku brali a chovali se přátelsky.

Až na Věru. Byla odměřená, s ničím mi nepomohla. Dokonce jsem během zkušební doby měla pocit, že mi cíleně hází klacky pod nohy. Snažila jsem se tomu postavit a nedat najevo, že je mi to nepříjemné. Jenže po zkušební lhůtě začalo přituhovat.

Přestali se mnou mluvit

Z mých milých kolegů se najednou stali nepřátelé. Nechápala jsem to! Už mi nikdo nepomáhal, nikdo mě pomalu ani nepozdravil. „Stalo se něco, udělala jsem něco špatně?“ odvážila jsem se zeptat jednou kolegyně, co seděla vedle mě. Ani mi neodpověděla!

Zaměřila jsem se tedy jen na dobré výsledky a doufala, že to brzy přejde. Ale bylo hůř. Po čase mi začaly mizet věci ze stolu nebo jsem měla poškrábané auto. Věra mi přidávala práci, která ani nebyla v mé kompetenci.

Samozřejmě jsem to vždy udělala, protože jsem věděla, jaké slovo tam má. Jenže to odvádělo pozornost od mé hlavní práce. Začala jsem lítat v termínech. Když si mě šéf poprvé zavolal na kobereček a zvedal na mě prst, mlčela jsem.

Stalo se to pravidlem

Věra na mě valila tolik práce, že jsem vůbec nestíhala tu svou. I když jsem v kanceláři seděla deset hodin, nestačilo to. Dodělávala jsem věci po nocích, což se odrazilo na kvalitě. Začala jsem mít duševní problémy. Skoro jsem nespala, nejedla. Byla jsem v permanentním stresu, abych všechno stihla.

Atmosféra v kanceláři houstla a já myslela, že je to celé moje vina. Jednoho dne už se mnou nemluvila ani klika od dveří. Když si mě znovu šéf zavolal a dal mi nůž na krk, zhroutila jsem se. Podala jsem výpověď a utíkala s pláčem domů. Připadala jsem si nemožná a úplně k ničemu.

Situaci vyřešil šéf

Jednoho dne mě přišel navštívit. „Mohla byste mi říct, co se stalo, že jste skončila?“ zeptal se na rovinu. Chvíli jsem váhala, jestli mu mám říct pravdu. Pak jsem si řekla, že přece nemám co ztratit. Povyprávěla jsem mu, jak mě Věra deptala a úkolovala. On jen seděl a tiše přitakával.

Když jsem vyprávění dokončila, zeptal se, proč jsem za ním nepřišla. „Myslela jsem si, že byste mi nevěřil. Věra dělá ve firmě už roky,“ řekla jsem nesměle. „Víte, to místo, co jste dostala, chtěla ona. Jenže jí chybí drive a kreativita. Zjevně na váš žárlila,“ povzdechl si.

„Teď dusila posilu, která přišla místo vás. Došlo mi, že to nebude jen tak. Proto jsem přišel,“ dodal a omluvil se. Nakonec jsem se do firmy vrátila a Věra dostala padáka. Kolegové a především kolegyně se mi omluvili a začali jsme znovu.

Nebylo to sice lehké, ale jsem ráda, že jsem zpět. Svou práci miluji.

Dana S. (54), Plzeň