Otec byl agresivní alkoholik, který nás všechny bil. Své sourozence jsem bránila vlastním tělem. Matka nebyla schopná nic řešit. Nepamatuji si, že by mě otec někdy pohladil nebo řekl laskavé slovo. A stejně tak tomu bylo i u mých mladších sourozenců. Byli jsme rádi, když nebyl doma. Matka byla málomluvná, odměřená. Zlá ale rozhodně nebyla. Vstávala brzy ráno do práce a po práci chodila uklízet.

Vždycky jsem se smála vyvolávání duchů. Pak jsem se ale jednou nechala přesvědčit a na seanci šla. A tam si mě našla neklidná duše. Ze skupiny čtyř holek kamarádek jsem byla jediná, kdo měl o duchách pochyby. Vždycky, když pořádaly nějakou seanci, mě přemlouvaly, abych to s nimi zkusila, že nebudu litovat. Nakonec jsem souhlasila, že se k jednomu sezení připojím. Marcela navrhla, abychom se seš

S Petrem jsme spolu už více než čtyři desítky let. Máme dva velké syny a musím říci, že se nám vše vydařilo. Na stará kolena jsme se rozhodli pro život „na samotě u lesa“. Dříve jsme měli krásný rodinný dům v centru města, kde jsme i pracovali, k domu náležel i velký dvůr, kde si manžel krátce po svatbě založil autoservis, který nás zaměstnal oba dva. Já mu dělala účetnictví, a tak vše klapalo,

Mám své dvě děti a jednoho nevlastního syna. Dělala jsem mu macechu pouze sedm let, on mi teď říká maminko a jeho děti babičko! Někdo má vnoučat poskrovnu, nebo si stěžuje na jejich nezájem. Tohle já říct nemohu. Dětí mám kolem sebe jako smetí! Když jsem se vdávala, bylo mi dvaadvacet let, manžel byl o třináct let starší, byl rozvedený a měl tehdy, když jsme se brali, čtrnáctiletého syna Matěje

Už jsme se o něho nemohli starat, manžel ho odvezl k dceři do poměrně vzdálené vesnice. Než se vrátil domů, byl Macík zpátky doma. Dostal se k nám jako kotě, kterému všichni říkali Macek. Žil s námi ve vesnickém domku osm let, když manžela postihla lehká srdeční příhoda a já měla cukrovku a vysoký tlak. Blížila se nám sedmdesátka a říkali jsme si, co s ním bude, až my odejdeme. Měl před sebo

Věřila jsem, že jednou k sobě najdu správného muže. Dva pokusy mi sice nevyšly, ten třetí ale zatím nemůže být lepší a dokonale to klape. Vdávat se ve dvaceti letech, bylo romantické a naivní. Chystat další svatební šaty těsně před čtyřicítkou už bylo trošku bláznivé. Ale absolvovat to všechno znovu, do třetice, na prahu šedesátky, to už si klepali na čelo všichni mí blízcí. „Zase tě mám vést k

Téměř celý život jsem žila jako jedináček. Neměla jsem sourozence a ani moje snaha mít svoji velkou rodinu se nenaplnila. A pak došlo ke zvratu. Tak takovou veselici naše vesnice už dlouho nezažila. Snad jedině, když měli dobrovolní hasiči sto dvacet let. Jenže teď slaví moje rodina a malá chata i pozemek doslova praská ve švech. A to ještě nepřijeli úplně všichni. I tak je to úžasné. Nepozn

Za života nedokázala svému muži vzdorovat. Jak se ale stala duchem, přestala se ho bát a vzepřela se mu. Byla jsem na tom pohřbu jako doprovod a podpora kamarádky Jany, které zemřela maminka. Objala mě a hřbetem ruky si utřela slzy. „Pořád nemohu uvěřit, že už tu se mnou není.“ Jany maminka Eva zemřela během autonehody. Se svým manželem Frantou se vraceli z Brna, kde byli u příbuzných. Řídil

Naše dcera Věra se zamilovala do rodinného přítele Roberta. Nejenže je mezi nimi třicet let rozdíl, ale i mně byl kdysi bližší, než by se slušelo! Robert je manželův nejlepší kamarád snad už od plenek. Za tu dobu, co se znají, spolu zažili hodně. Když mi manžel svého kamaráda před lety představoval, pochopila jsem, že to je člověk, kterého budu často vídat. Bylo mezi nimi velmi silné přátelství

Našeho syna jsme od malička vychovávali k tomu, že se druhým má pomáhat. Celý život se podle toho choval a málem kvůli tomu o svůj život přišel. Sedíme na zahrádce nemocnice a s manželem se snažíme zůstat v klidu. Ale jde to jen velice těžko, když vidíme, jak náš skvělý, chytrý syn neustále loví ve své „porouchané“ paměti. Hlavu má obvázanou, jeho pohled je takový prázdný a zoufalý. Naštěstí