Byl to můj kolega a velký ctitel. Točil se kolem mě léta a dokázal čekat. Jsem na sebe pyšná, že jsem se nedala v těžké chvíli zlomit.
Bylo to moje první pracovní místo po maturitě. Byla jsem mladá a krásná. V práci se mi začal dvořit kolega z vedlejšího oddělení, jmenoval se Rudolf. Lichotilo mi to. Asi po měsíci přišlo pozvání na oběd. Ocenila jsem, že zarezervoval stůl v jedné z vyhlášených restaurací.
Přesto jsem váhala. Kolega nebyl totiž vůbec můj typ. Představa, že mě začne svádět, mě děsila. Ale ten exkluzivní podnik mě táhl. Zadaná jsem nebyla, tak vlastně o nic nešlo. Když jsem se o svém plánu zmínila kolegyním, varovaly mě, že to takhle zkouší na každou. Přesto jsem s ním nakonec šla.
Snažil se mě uhranout
Nabídl mi rámě a byl nesmírně galantní. Jídlo bylo skvělé, do té doby jsem nic podobného nejedla. Očividně mu dělalo dobře, že mi k němu může dávat výklad, vysvětlovat mi, co a jak jíst. Na všechno jsem mu kývala a usmívala se.
Ale když mluvil o sobě, říkala jsem si v duchu, že je hrozný narcis, sebestředný a domýšlivý, že bych ho dlouho nesnesla. Bylo mi jasné, že touto schůzkou naše společná budoucnost končí, že to nechám vyšumět do ztracena.
Byl to narcis
Krátce nato jsem se zamilovala. Richard byl moje největší láska. Chlap, na kterého jsem čekala. Ctitel z práce se ale nevzdal. Pořád mi nosil květiny a posílal různé zamilované pohledy z cest a růžová přáníčka se srdíčky.
K svátku, Vánocům, občas mi přišla i nějaká básnička. Pak jsem otěhotněla a dva roky byla s miminkem doma. Jemu to nevadilo, psal pořád. Když jsem se po rodičovské vrátila do práce, bylo vidět, jak se mu blýsklo v očích, když mě uviděl.
Pak mě pohltily starosti. Můj úžasný muž Richard se totiž rozhodl, že nás opustí, odstěhoval se a viděli jsme se už jen v soudních síních. Přesně v okamžik jsem narazila na kolegu ctitele.
Vycítil velkou šanci
Hned zkusil, jestli bychom někam nezašli. A já kývla, že ano. Myslela jsem si, že mi to prospěje, když si provětrám hlavu. Podnik sice byl i tentokrát prvotřídní, ale kolega mluvil jen o sobě, na moje pocity se mě vůbec nezeptal. Když mi tolik let vydržel posílat zprávy, myslela jsem si, že ho bude můj osud zajímat.
Můj stav oslabení, kdy jsem se dostala do patové rodinné situace, mu zřejmě udělal dobře. Cítil se sebejistě a já měla chuť ho něčím praštit. Když přestal se svým vychloubáním, podíval se mi do očí a řekl, že je takový formát, že každý měsíc udělá nějaký dobrý skutek.
Třeba že dá bezdomovci dva tisíce. Přemýšlel prý nad tím, že i mně by mohl v nelehké situaci pomoct pravidelnými měsíčními poplatky. Jenže nikoli zadarmo. Užasle jsem na něj zírala. Vážně si myslí, že je každá ženská na prodej? Šíleně mě tím ponížil.
V tu chvíli jsem věděla, že si poradím sama. Poděkovala jsem za večeři, zvedla se a šla. Hned následující den jsem si našla druhou práci a s ním už se nikdy nebavila. Moc jsem si přála, aby mu došlo, proč jsem to tehdy udělala.
Petra (57), Zlín
