S přítelem jsme spolu dva roky a po jednom ne moc slavném podnájmu jsme se rozhodli přestěhovat se k jeho babičce. Milá babička, která sotva chodí, nevidí a potřebuje pomoc, byla nadšená. My rovněž, protože jsme doufali, že se konečně budeme moci vzít a založit si rodinu. Přestěhovali jsme se tedy a těšili se na šťastnou budoucnost. Já jsem si našla dobré zaměstnání. Pracuji jako učitelka, kol

Neměla jsem na muže štěstí. Proto jsem velmi chtěla, aby se moje jediná dcera vyvarovala stejných chyb jako já. Ale jablko asi opravdu nepadá daleko od stromu. Když jsem v osmnácti letech poznala Oldu, byla to velká láska. Nedokázali jsme se jeden druhého nabažit, byli jsme spolu každou volnou chvíli. Byl to asi největší krasavec na sídlišti. Měl pěkné, blankytně modré oči a urostlé tělo. Moje má

Moje starší sestra Romana byla vždycky úplně odlišná. Málokdo, kdo nás viděl poprvé, věřil, že jsme opravdu z jedné rodiny. Já jsem byla živá, neposedná průšvihářka, která má věčně spoustu kamarádů i ctitelů, zatímco tichá a „slušná“ Romana věčně seděla doma. Nikdy jsem si toho nějak moc nevšímala, brala jsem to jako předem danou věc. Až jednoho dne, kdy jsem nechtíc vyslechla rozhovor mámy s Ro

Od doby, kdy Eliška dospívala, jsem se těšila na vnoučátka. Vlastně jsem se na ně těšila už od mládí snad víc než na svoje děti. Role babičky se mi vždycky líbila. Děti už vám odrostou, ale můžete se potěšit s miminky, strávit s nimi víkend, týden, prázdniny a zase je vrátíte. Zodpovědnost mají rodiče, takže babička je hlavně od rozmazlování. Eliška si našla prima muže Honzu. Chodili spolu dva ro

Je to právě dvaadvacet let, co mi zemřela maminka. Bylo mi třicet čtyři a bylo to to nejhorší, co mě mohlo potkat. Nejlepší máma a člověk na světě. Ale to co v posledních měsících svého života prožívala, bych nepřála nikomu. Bylo těžké se o ni starat. Vidět, jak trpí a nemoct udělat nic, co by jí aspoň trochu pomohlo. Proto byla její smrt vlastně jejím vysvobozením. „Proč proboha ona musela tak t

Pokud vidíte, jak se vaši nejbližší zbytečně trápí, je třeba občas zasáhnout. A nemusí o tom ani vědět! Z manželství mého syna Petra a snachy Radky jsem měla radost až do jednoho dne, kdy Petr potkal svoji bývalou lásku. Jiskra znovu přeskočila a začaly potíže. Hodně jsem se zlobila! O Petrově nevěře se dozvěděla Radka. Situace byla nepříjemná, už proto, že synova bývalá láska chtěla Petra dotl

Na to dozvědět se pravdu o svém životě není nikdy pozdě. Občas to ale dost bolí a člověka to pořádně zaskočí. Držím maminku pevně za ruku a dívám se do její vrásčité tváře. Snaží se o úsměv,. Ale moc jí to nejde. Přes všechny neuvěřitelné pokroky medicíny nejde zastavit blížící se konec a s ním i spojenou bolest, která není jen fyzická. Ze všeho nejvíc trápí maminku i mě, že nám nezbývá čas na to

Někdy se z dvou nepřátel stanou spojenci. A i když mě to moc mrzí, musím říct, že je to tak správně. Otevřely se dveře a v nich stojí Magda. Malá Magdička netrpělivě poskočí na zadním sedadle mého vozu. „Babi, to je máma!“ a už se hrne z auta ven. Nebráním jí v tom, sama ale raději zůstávám sedět ve voze. Vlastně vůbec nedovedu vysvětlit proč. Po tom všem, co se za poslední měsíce stalo, je přece

Bála jsem se, že se za mě přítel stydí, když mě tak dlouho nepředstavil rodičům. Nakonec jsem zjistila, že chyba není na mé straně. Bál se, abych neutekla před jeho tátou. Svého budoucího manžela Marka znám už pět let. Za dobu, co spolu bydlíme, jsme se vlastně nikdy nepohádali. Skvěle si rozumíme ve všech ohledech, máme společné zájmy a vzájemně se doplňujeme. Je nám zkrátka fajn. Navíc z Mark

Každý chce znát své rodiče, ať jsou, jací jsou. Z vlastní zkušenosti ale vím, že začít je hledat není vždy to nejlepší rozhodnutí. Zase jedna naprosto zbytečná hádka za námi. Tomáš nazlobeně vstal, práskl dveřmi a zmizel. Teď nás čekají dny plné ticha,kdy se neuvidíme ani si nezavoláme. Až do doby, než můj syn zase vychladne a konečně mi znovu zavolá. Vím, že to tak pokaždé skončí, přesto si nedá