Někdy přijde šok, který změní celý váš život, naprosto nečekaně. Chystala jsem se právě s rodinou k odjezdu na chatu. V tom se ozvalo zazvonění u dveří. Jakmile jsem otevřela, stála proti mně žena asi mého věku, kolem pětatřiceti.
„Dobrý den, vy jste paní Čermáková?“ zeptala se. „Ano, co si přejete?“ považovala jsem návštěvnici za někoho, kdo obchází byty a něco prodává – pojistky, „výhodné“ zboží a podobně. „Jsem přítelkyně vašeho manžela,“ oznámila mi. V první chvíli jsem nechápala, co mi tím chce říct: „Jak to myslíte?“ „Chodíme spolu už několik let,“ pokračovala žena. „Dala jsem mu ultimátum, aby náš vztah vyřešil do konce letošního léta. Zdá se, že to neudělal… takže to musím udělat já.“ Mlčky jsme si jedna druhou přeměřovaly. Já jsem nechtěla věřit tomu, co jsem právě slyšela, ale zdálo se, že ta nezvaná návštěvnice mluví vážně.
S Gabrielem jsme byli spolu už skoro patnáct let. Naše manželství nebylo ideální, avšak ani příliš problémové. Nikdy mě nenapadlo podezřívat Gabriele z nevěry. A nyní jsem se dozvídala, že k něčemu takovému dochází už delší dobu – a co víc, že tento mimomanželský poměr přímo ohrožuje mě i naše děti. Čtrnáctiletý Pavel i dvanáctiletá Katka si balili věci ve svém pokoji. Gabriel už byl na chatě, měl nějaké pracovní vyřizování poblíž a využil služební auto. My jsme tam za ním měli přijet naším autem. Do půl hodiny jsem plánovala odjezd, nyní jsem ale byla v šoku a očima visela na ženě, která mi právě přišla rozbít rodinu.
Bylo mi hloupé, že stojíme mezi dveřmi a řešíme tuto situaci – už kvůli sousedům, kteří vše mohli vidět a slyšet. Dovnitř jsem však neznámou ženu rozhodně zvát nechtěla. Rozhodla jsem se proto vyřešit vše velmi zkrátka. „Jestli je to tak, jak říkáte,“ prohlásila jsem, „promluvím o tom s Gabrielem ještě dnes. Rozhoduje-li se skutečně mezi mnou a dětmi na jedné straně a vámi na druhé, přiměji ho k tomu, aby si jasně a bez výmluv vybral.“
Dívala se na mě pozorně, jako by chtěla zjistit velikost svých šancí. „Dobře, budu ráda, když se vše vyjasní a věci se pohnou dopředu,“ přikývla, rozloučila se a zamířila dolů po schodech. Ještě jednou se na mě ohlédla – cítila jistě můj pohled v zádech. Pak zmizela jako vyjednávač, který právě přinesl oznámení o vyhlášení války.
Pavel a Katka si všimli, že se něco děje. „Co je ti, mami? Jsi nějaká zaražená, stalo se něco?“ vyptával se syn. „Ne, nic, to bude v pořádku, jen se mi trochu zamotala hlava,“ vymlouvala jsem se. Musela jsem se soustředit na to, abych je v pořádku dovezla na chatu. Co se bude odehrávat tam, na to jsem raději nepomýšlela. V duchu jsem se chytala různých „záchranných“ teorií jako tonoucí stébla. Třeba je to všechno jen žert. Možná to byla nějaká Gabrielova kamarádka nebo kolegyně, se kterou si tenhle vtip vymyslel. Nebo je to pomsta ženy, která o manžela měla zájem a byla odmítnuta. Dokud mi to Gabriel nepotvrdil, mohla jsem věřit čemukoliv.
Dojeli jsme na chatu a já se v první chvíli nedokázala Gabrielovi podívat do očí v obavách, co tam spatřím. Vynesli jsme věci z auta. Gabriel nám pomohl. Potom se posadil do houpacího křesla u krbu. „Musím s tebou nutně o něčem mluvit,“ řekla jsem mu. „Co se děje?“ zajímal se. Tvářil se vyčkávavě, jako by tušil, o čem bude řeč. Ve stručnosti jsem mu pověděla o návštěvě, kterou jsem měla před odjezdem. „A teď mi řekni, co si o tom mám myslet,“ vyzvala jsem manžela. Hleděl před sebe, do očí se mi podívat neodvažoval. „Je to pravda?“ položila jsem přímou otázku. „Řekni ano nebo ne, nechci žádné výmluvy,“ dodala jsem. „Ano, je to pravda,“ pronesl manžel tiše. „Znamená to, že mezi námi dvěma je konec?“ stěží jsem potlačovala slzy bolesti a ponížení. Gabriel rychle zavrtěl hlavou: „To ne… to určitě ne.“ „Takže se s ní rozejdeš?“ chtěla jsem vědět. Ta věta zněla naléhavě, ve skutečnosti mi ale na odpovědi příliš nezáleželo. Můj životní partner se právě přiznal k jinému vztahu a to bylo všechno, co jsem v tu chvíli měla v mysli. „Nevím, dej mi nějaký čas na rozmyšlenou. Mám ji rád, ale tebe a děti mám rád také. Cítím se jako v pasti, není mi jasné, co mám udělat,“ povzdechl si Gabriel. „Do té pasti ses dostal sám,“ podotkla jsem.
Zděšeně jsem si náhle uvědomila, že našemu rozhovoru jsou přítomni Pavel s Magdou. Myslela jsem, že šli před chatu, ale oni se zřejmě pro něco vrátili a nyní stáli v koutě místnosti a zaraženě poslouchali. No a co, alespoň vidí, jakého mají otce, pomyslela jsem si trpce. Gabriel si rovněž všiml, že v místnosti nejsme sami. Ticho, které se rozhostilo, by se dalo krájet. Ani já, ani děti jsme nechtěli věřit tomu, co jsme právě slyšeli. „Jestli je tohle všechno pravda, Gabrieli, tak prosím odejdi a už se nevracej. Nepotřebujeme člověka, který nám chce takhle ubližovat,“ řekla jsem po chvíli. „Mám odejít hned?“ zeptal se. Věděla jsem, že když se takhle chová před dětmi, je všechno ztraceno. „Ano, hned,“ držela jsem se ještě, ale po tvářích už mi stékaly slzy. „Mami, nebreč,“ přistoupil ke mně Pavel, zatímco Katka nabírala do pláče také.
Gabriel beze slova začal házet věci do tašky a potom, aniž by našel odvahu se na kohokoliv z nás podívat, šel ven k autu. Ani se s námi nerozloučí… po tolika letech, zoufala jsem si. „Maminko, ať se táta vrátí,“ prosila mě Katka, jako bych mohla udělat nějaký zázrak. Řešení přitom bylo pouze v Gabrielově moci. „Já ho nechci, nemůžu a nebudu přemlouvat, holčičko,“ přitiskla jsem dceru k sobě. Syn, který si prožíval pubertální období vzdoru, vyběhl ven a já slyšela, jak na Gabriele něco křičí. Manžel se s ním jindy hádal, ale nyní jsem nezaslechla jedinou námitku. Ozval se zvuk startujícího a vzdalujícího se auta. Gabriel odjel. Opustil nás. Pavel přišel dovnitř, celý bledý, rozhněvaný a ve stresu. Zůstali jsme na chatě sami. Syn pořád dokola opakoval: „Proč to táta udělal?“ Dcera dál plakala a já se snažila zůstat silná. Kdybych u sebe neměla děti, popustila bych svému žalu uzdu naplno. Takhle jsem se Pavla a Magdu snažila spíš uklidňovat. Neměla jsem k tomu však argumenty. Slyšeli všechno a bylo jim jasné, oč se jedná.
Nemělo smysl vracet se zpátky do města. Po tichém, smutném večeru, plném nejistoty z toho, co bude, šly děti spát. Bylo mi jasné, že hned tak neusnou. Ani já jsem nemohla upadnout do milosrdného spánku. Když se náhle a nečekaně zbortí jistoty, na kterých život dosud stál, není kam utéct. Před půlnocí jsem uslyšela zvuk přijíždějícího auta. Vyšla jsem ven. Byl to Gabriel. Zastavil a chvíli trvalo, než vystoupil. „Jsem hlupák, lásko. Jsem strašný hlupák. Uvědomil jsem si to. Přijel jsem poprosit o odpuštění, jestli je to ještě možné,“ řekl mi. Neřekla jsem na to ani slovo. Zaslechla jsem, jak se otevřelo okno v horním patře chaty. Některé z dětí – nejspíš obě – viděly, co se děje. Nyní vše záleželo na mně. Mlčky jsem Gabrielovi pokynula, aby šel dál. Ustlal si na podlaze u krbu. Vrátila jsem se do ložnice. Čekali tam na mě syn a dcera. „Táta s námi zůstane?“ ptala se Katka. „Asi ano, on nám to zítra ráno poví. Teď běž spát, prosím tě,“ pohladila jsem ji. Zavedla jsem obě děti zpátky do jejich postelí. Neplánovanou a náhlou bitvu o manžela jsem, jak se zdálo, vyhrála. Už kvůli dětem jsem byla schopná uvažovat o odpuštění, i když jsem věděla, že nic už nebude takové jako dřív. Zavřela jsem okno – venku už bylo chladno. Panoval tam konec léta, stejně jako v mém manželství. Nastal čas připravovat se na podzimní dny…
Zdena (36), západní Čechy
