Františkova hrdost trvala jen krátce. Poté, co zorganizoval svou životní ostudu, pohroužil se samou hanbou do trvalého mlčení.
Když si můj František koupil jízdní kolo, věděla o tom celá ulice. Nebyli jsme moc při penězích a manžel škudlil hodně dlouho, než si na bicykl nastřádal a pak taky hodně dlouho čekal, než v obchodě v Praze na Karlově náměstí toho vysněného Favorita dostanou. Byla to doba, kdy se čekalo na všechno. Na ovoce, na chleba, na maso, na auta, a kola samozřejmě nebyla výjimkou. Ano, mohl by čekat o trochu kratší dobu, kdyby se spokojil s kolem Ukrajina, ale to bylo postrachem silnic a hlavně všech jezdců. Vážilo asi tak půl tuny. František chtěl něco lepšího, ve svých 44 letech se cítil jako mladík a musel být samozřejmě za velkého frajera za každou cenu. Na kole jezdil odmala, ale za své staré kolo po svém otci se snad styděl ještě víc, než za případnou Ukrajinu.
Druhý Eddy Merckx
Jednoho dne se svého kola s přehazovačkou dočkal. Pořídil si dres jako mívali tenkrát jen závodníci Závodu míru a vybavil se veškerým tehdy dostupným příslušenstvím. K němu patřilo i světlo, které fungovalo díky dynamu. Zapínalo se otočením sběrače dynama směrem k plášti kola, čímž se začalo točit a vyrábět energii. František rád předváděl, jak tuto operaci zvládá za jízdy, aniž by musel zastavovat a slézt. Dynamo prostě uvedl v chod svou nohou. Měl svého favorita asi měsíc a obdiv okolí neutuchal. Františkovy kamarádi se zastavovali, uznale pokyvovali hlavami, vedli s Františkem na širokém chodníku třídy SNB ve Vršovicích odborné řeči a pokaždé se našlo další téma, které bylo potřeba řešit, ať to bylo příslušenství kola a jeho dostupnost, umístění českých závodníků v zahraničních soutěžích nebo třeba sjízdnost českých komunikací a nejlepší cesta z bodu A do bodu B. I kamarádi mého muže měli své kola, ostatně od jisté doby by se František snad ani s nikým kdo nemá kolo, kamarádit nemohl, a jednoho dne se všichni dohodli, že zorganizují hromadný výlet. Tehdy nebyla cyklistika mezi lidmi tak masově rozšířená a snad i proto to byla událost opravdu výjimečná. Organizoval ji samozřejmě František, dokonce nechal natisknout pozvánky na akci a zaslal je do několika místních podniků na Praze 10. Jednu také adresoval do plátku, který vydával Obvodní národní výbor Prahy 10 a tam se toho hned chytil zdejší redaktůrek, dal výletu nálepku “Cyklistický výlet míru” s podtitulem “Na počest výročí Velké říjnové socialistické revoluce”, přičemž žádnou roli nehrálo, že nebyl ani říjen, ani listopad – kdy se bolševická revoluce odehrála dle normálního kalendáře – ale byl teprve srpen. Už v průběhu příprav jsem pochybovala, zda si můj muž neukousl trochu velký krajíc, ale se svým kolem chtěl být prostě evidentně středem pozornosti za každou cenu. V tomto ohledu nezklamal.
Za soudruhy!
Jelo se daleko, až do Uhříněvsi, kde bylo připravené občerstvení a také pár soudruhů z bratrského Místního národního výboru. Soudruzi nezklamali, připravili chlebíčky, pionýrka dala Františkovi kytici karafiátů, pusu a láhev slivovice, která šla hned od úst k ústům. Zastávka tedy byla delší a veselejší, než bylo původně v plánu. Vypocené tekutiny doplnili účastníci výletu samozřejmě pivem na zahrádce restaurace U Karla. Pak ale František zavelel a jelo se zpět. V cestě stály ještě tři hospody a tak čelo pelotonu přijíždělo do Vršovic, když se stmívalo. Blížilo se ke křižovatce Koh-i-noor a v tu chvíli si František vzpomněl, že má svůj světlomet, své dynamo a je nezbytně nutné ho na těch posledních pár metrů zapnout. Byl v tu chvíli pěkně rozjetý. Nacvičeným hmatem pravou nohou chtěl dynamo jako obvykle přihnout k plášti, ale špičkou boty se trefil rovnou do paprsků kola, noha mu tam zůstala, přední kolo se zastavilo a zbytek velocipedu i s Františkem letěl dál vzduchem. A tak na křižovatce před národním podnikem došlo k hromadnému pádu asi deseti z celkových 42 účastníků akce. Peloton se zastavil, z nemocnice Oblouková přijely dvě sanitky. Zdravotníci na místě pět lidí ošetřili a a Františka odvezli s sebou.
Nemluvil a pil
Nevím, jestli to bylo tím, že spadl na hlavu a byl dlouho v bezvědomí nebo prostě jen zatrpkl. Ale rozhodně to už nikdy nebyl ten Franta, jak jsem ho znala. Nic neříkal, ačkoliv doktoři tvrdili, že už mluví, když jsem za ním přišla jednou k lůžku a řekli mi, že se během noci vzbudil a mluvil. Řekli mu, co se stalo a on se na všechno upamatoval. A pak zase mluvit přestal. Kolo, které s námi do té doby bydlelo v ložnici, odnesl na ulici a opřel o zeď. Zmizelo za půl hodiny. Vydržel mlčet tak dlouho, až mu nakonec dali invalidní důchod. Nehnul brvou, nezajímalo ho to. Když dávali ve zprávách v televizi cyklistiku, vzal co měl po ruce a hodil to na obrazovku s neartikulovaným řevem. Pak se odšoural do koupelny, zavřel se a pil kořalku, což jsem zjistila teprve několik let po jeho smrti, když jsem se z bytu stěhovala a nový majitel bytu se chtěl přede mnou podívat do sifonu od vany, zda by se tu dal napojit odpad pračky a tam se lesklo neuvěřitelné množství lahví.
Neslavný konec
Můj muž neunesl strašnou potupu, kterou kvůli pádu na kole, za který si mohl zcela sám, zažil. Ostatně lékaři tvrdili, že úraz hlavy nebyl příliš zásadní a účastníci výletu, kteří ho viděli těsně po pádu, se dušovali, že byl ještě při vědomí, ale ztratil ho až po chvíli, když se rozhlédl po té spoušti. Tak skončil můj František a jeho milovaný Favorit.
Ludmila (75), Praha
