Tchána jsem měla ráda. Byl veselý, bezstarostný. Jen nám neřekl pár věcí… Bohužel byly docela zásadní. A nevíme, jak se s tím poprat. Do Mirkovy rodiny jsem skvěle zapadla. Jeho maminka sice byla zpočátku nedůvěřivá, to se ale časem změnilo. Její muž, tedy později můj tchán, Karel si mne ale hned zamiloval. Nebylo lepšího tchána Byl skvělým otcem, tchánem a i dědečkem pro naše vnoučata. T

Když si naše Eliška něco umane, nikdo s ní zkrátka nehne. Do všeho se hrne po hlavě a nekouká napravo ani nalevo. Jen já ji dokážu pochopit. Jsem hodně moderní babička, myslím, že mnohdy modernější než moje děti. Bohužel. Jsem to já, kdo chápe většinu výstřelků svých milovaných vnoučat. Proto s nimi mám skvělý vztah a za mnou chodí, když se potřebují někomu svěřit nebo se poradit. Mám pro mnoho

Máme jednu dceru a jednoho vnoučka. Za oba jsme osudu moc vděční. V jednu chvíli jsme se ale o chlapečka báli víc, než kdykoliv jindy. Naše dcera otěhotněla docela pozdě. Byla sice vdaná už od svých sedmadvaceti let, ale celých deset let si dávala s potomkem na čas. Nebo to byla spíš Radimova práce, že takhle otáleli? Nikdy jsem jim nechtěla sahat do svědomí, štěstí našich mladých pro nás bylo

Vůbec nemohu pochopit, jak se to tehdy mohlo stát. Stačila chvilka nepozornosti a neštěstí bylo tady. Dopadlo to sice dobře, ale trest následoval krutý. Bylo odpoledne a já vyrazila s vnoučkem Honzíkem na vycházku. Ale znáte to, děti jsou jako pytel blech, uhlídat je vyžaduje čtyři oči. V parku jsme potkali jeho kamarády, a to se vždycky Honzík předvádí, protože doma nemá sourozence. Snažila

Práce v domácnosti mé snaše nevoní a snaží si své povinnosti ulehčit i tím, že nás citově vydírá. A náš syn ji v tom ještě podporuje. Když se dal náš Vojta s Martinou dohromady, chodili spolu dva roky, než si našli společné bydlení. Oba sportovali, měli kamarády, žili jako bezstarostní lidé. Drželi se svého plánu – žádné děti. Jenže člověk míní, pán bůh mění. Martina otěhotněla. Vojtovi bylo

Dítě si nepřála, a když se narodilo, nadšená nebyla. S mým synem se hádala a se mnou sotva promluvila. Neuběhl ani rok a byla pryč. Jako kdyby se po ní zem slehla! Syn nebyl zrovna vzorem všech ctností. Na každém prstu měl snad deset holek. Bylo mu jedno, jak vypadají a kolik jim je let! Přítelkyně často střídal Jednou si přivedl čtyřicetiletou paní, potom sotva zletilou dívenku. Honzovi

Byly to tak hodné děti! Nevím, co se stalo, že je posedla tetovací mánie. Nedá se s nimi vůbec mluvit. Jsou dospělé, a nemůžu jim to zakázat. Vychovala jsem dvě děti, které měly také v období dospívání své problémy. Syn nosil dlouhé vlasy, dcera si česala na hlavě vysoký kokrhel a malovala oči černými linkami. To všechno ale pominulo, starosti si dneska dělám s vnoučaty. Mám dvě. Osmnáctilet

Vyrůstala jsem mezi sedmi sourozenci a myslela jsem, že velkou rodinu budu mít jednou i já. Osud mi nadělil jen dcerku. Ta málem zůstala bezdětná. Byla jsem zvyklá, že je doma rušno. Stále obklopena sestrami a brášky jsem nikdy nepoznala pocit samoty. Vždy jsem si měla s kým hrát, prakticky nikdy jsme se ani nepohádali. I ty naše puberty se daly zvládnout. Proto jsem si neuměla představit, že j

Konečně budeme mít svůj dům, svůj klid, budeme žít v přírodě, děti za námi budou jezdit jen občas, budeme se připravovat na klidný důchod. Sen se zhmotnil, ale má kaz na kráse. Když jsme konečně dospěli do bodu, kdy jsme si mohli říct, že máme dost peněz, abychom postavili baráček podle našich představ, byl to významný moment našeho života. Syn i dcera zdárně vystudovali, dělají nám radost. Jen

Možná je to v některých rodinách jinak. Možná mají rodiče své děti rádi všechny stejně. Já jsem se ale pro tenhle ideál nenarodila. Mého bratra měli vždy všichni o mnoho raději. Vlastně jsem tu matčinu chybu dlouho neřešila a ani moc nevnímala. Žila jsem s tím, že měla mého o pět let mladšího bratříčka raději než mě a ani mi to nepřišlo moc zvláštní. Až když jsem přišla do puberty, začalo mi to