Nikdy jsem se neuměla vyzývavě oblékat. A po padesátých narozeninách už jsem vyrazila ven třeba klidně v teplákách. Manžel mi zemřel před deseti lety. Byla to pro mě nepopsatelná ztráta. Dva roky trvalo, než jsem se vzpamatovala a překonala nejhorší deprese. Zhubla jsem na kost, skoro nespala, málem přišla o práci, protože mi bylo všechno jedno. Naštěstí jsem narazila na dobrého psychiatra, který

Být věrná nebylo nic pro mě. Toužila jsem svést každého chlapa, kterého jsem viděla. Jen tak – ze cviku! Tyhle časy jsou už bohužel pryč. Ráda na ně ale vzpomínám a za nic se nestydím. Jsem už zkrátka taková. Chlapy jsem střídala jako spodní kalhotky, klidně jsem udržovala známost s několika najednou. Lépe řečeno jsem s nimi spala, protože na nějakou velkou lásku nezbýval čas. Byla jsem docela he

Mít dvojče, které je vám k nerozeznání podobné, není žádný med. Jak já jsem na to svoje dvojče žárlila! Byly jsme se sestrou dvojčata k nerozeznání. Od útlého dětství mě to zneklidňovalo, v pubertě pak přímo znechucovalo. Lidé si nás pletli, všude, kam jsme vešly, jsme vzbuzovaly nežádoucí pozornost. Vůbec je divné, když jste na světě dvakrát, vzbuzuje to nejistotu a deprese. Už na základní škole

Zamilovala jsem se do kolegy z práce. Milovala jsem ho tajně, nikomu jsem to neprozradila, tím méně jemu. Hned na úvod bych chtěla zmínit, že se to stalo, když mi bylo sedmadvacet a nastoupila jsem do svého prvního zaměstnání. Byla jsem asistentkou v právnické firmě a jeden ze společníků firmy byl vážně krasavec. Byl urostlý, o několik let starší než já, měl charisma, choval se jako pravý džen

Zhruba od svých patnácti let jsem se stylizovala do role rebelky. Naši to se mnou neměli lehké. Bouřila jsem se v podstatě proti čemukoli. Ne že bych měla tak vyhraněné názory, prostě se mi líbilo být za každou cenu v opozici. Když oni řekli „a“, já jsem řekla „b“ a naopak. Stejné to bylo i s kamarádkami. Chtěla jsem, aby bylo vždycky po mém, za každou cenu – a tak jsem pár opravdu dobrých kamará

Vždycky jsem si říkala, že já budu ve výběru partnera opatrná. Jak se mohlo stát, že se z něho nakonec vyklubal táta? Od okamžiku, kdy jsem pobrala rozum, si pamatuji naši typickou domácí atmosféru. Táta se opíjel, křičel a bil mámu. Když jsem povyrostla, bil i mě. Děsily jsme se chvíle, kdy se vrátí z hospody. Jednoho dne to tak přehnal, až jsem dostala strach, že mámu zabije. Běžela jsem k sous

V neděli po obědě jsem si kapku zdřímla. Probudil mě podezřelý šramot. Nejšťavnatější třešně z vesnice. To byly ty moje. Bylo jich tolik, že jsem je nikdy nedokázala očesat. Nejmíň půlku stromu sežrali špačci, a já jim ji ráda nechala. Ten strom jsem měl ráda hlavně kvůli tomu, že zjara nádherně kvetl. Třešně, které jsem otrhala, jsem beztak vesměs rozdala. Nedá se jich sníst moc, však víte, co b

Dosti se píše o šikaně mezi spolužáky i mezi žákem a učitelem. Chtěla bych Vám napsat o šikaně mezi sourozenci, která ovlivnila celý můj život. Psal se rok 1944, kdy mi umřel otec. Mámě bylo tehdy 38 roků a zůstala na nás pět sourozenců sama. Nejstarší sestra měla tehdy 15 roků. Když jsem byla větší, tak mi máma řekla, že když otec umíral, tak měl obavy, jak bude máma zvládat výchovu nejst

Psal se rok 2010, 13. prosince, čas 13 hodin a mně se převrátil život naruby. Přišla jsem o všechno, o domov, děti, rodiče, bratry, kolegy z práce. Rozchod byl rychlý, ale bolestný. Nevadí, život jde dál. Co mi vlastně zůstalo. Můj život, pes, batoh s granulemi a dluhy. Co dál? Tekly mi slzičky, ale věděla jsem, že musím jít dál. Sára – má věrná přítelkyně – stála u mě a dávala mi sílu a

K napsání tohoto příběhu mne inspiroval příběh solidárních kolegyněk jež se nebály zastat své propuštěné spolupracovnice svobodné matky. Pracovala v jedné organizaci jedenáct let a dá se říci, že profese se mi stala posláním. Zprvu byli vcelku dobrý kolektiv, ale s postupem času, kterak se začal obměnˇovat a přicházeli noví ambiciozní mladí lidé jsme občas byli jako ohenˇ a voda. Zatímco ti starš