Posvícení se v naší vsi slavilo vskutku důkladně. Od soboty do úterka, a byli i tací, kteří slavili od soboty do soboty. Pak mívali ovšem problémy nejen doma, ale i v zaměstnání.

Slavnost zvaná posvícení se mnohde na venkově dochovala do dnešních dnů, před lety však, když jsem byla mladá, se slavilo s mnohem větším nasazením.

Naše obec si na posvícení potrpěla, lidé se veselili od sobotního večera do úterního rána, silnější nátury mnohem déle, ale to pak už mívali potíže doma i v zaměstnání. Než posvícení nadešlo, horečně se uklízelo, moje maminka na to byla pes.

Luxovali jsme i pod matracemi a vytírali ba i za kuchyňskou linkou, takže táta musel odsunout všelijaké skříňky a většinou u toho nadával. V sobotu bylo zvykem posílat těm, které hospodyňka pozvala na nedělní hody, zvací koláče, kterým se říkalo zváče.

A co je nejzajímavější, pro naše předky bylo posvícení obdobím zásnub. Zamilovaná mládež se zasnubovala jak na běžícím pásu. Můj kluk Honza se zajímal o historii a četl si o tom v knihách.

Dokonce se dočetl, že již císař Josef II se kvůli přespříliš bujným oslavám posvícení rozčiloval a lidu vyčítal, že na podzim se běhá z jednoho posvícení na druhé, pije se pivo a kořalka a práce jde stranou.

Ze zoufalství pak nařídil slavit posvícení v jednu dobu, aby se tolik necouralo a nepopíjelo.

Uprostřed lesa

A tak mě můj Honza požádal o ruku právě v posvícenský čas. Nebyli jsme děti, mně bylo osmadvacet, jemu třicet, a široko daleko kolem nás byli všichni dávno zadaní. Honzovi všechno trvalo o kapku déle než ostatním. Byla jsem ráda, že se rozhoupal.

Chodili jsme spolu odedávna. Honza byl vyučený umělecký kovář, já pracovala jako děvče pro všechno ve zdejším krámku. Abych pravdu řekla, už jsem se třásla na to, abych měla dítě a rodinu. Těžce jsem nesla Honzovo váhání.

Požádal mě o ruku uprostřed lesa, na místě, které jsem měla ráda. Byly tam smrky, které se dotýkaly nebes, pod nimi studánka obklopená šípkovými keři, z nichž červeně svítily šípky. Zrovna se roztrhala mlha, ale stále drobně pršelo.

Klekl si do mechu a navlékl mi na prst zlatý prstýnek. Krásnější den jsem nikdy nezažila. Tehdy jsem si bláhově myslela, že mě hezkých dnů čeká plno.

Kdy se ukáže?

Místo abychom začali plánovat svatbu, která se má konat do roka od zásnub, což ví každé malé dítě, dostal Honza výhodnou nabídku pracovat v cizině. Opravdu velmi lukrativní. Řekl mi, že by byl blázen, kdyby nejel.

“Ty peníze se nám do začátku budou hodit,” přesvědčoval mě. Neměli jsme byt, žili jsme každý zvlášť u rodičů, a tak jsem rezignovala a nerada souhlasila. Nějakou tu korunu jsme opravdu potřebovali. “Ta nabídka nám spadla z nebe,” přesvědčoval mě Honza.

“A půlrok uteče, než se naděješ.” Jenomže čas ve skutečnosti nijak neutíkal, choval se spíš jako stojatá voda. Jako by přešlapoval na místě. Když jsem se vrátila z práce, listovala jsem módními časopisy, které se specializovaly na svatební róby.

Vzdychala jsem nad nimi obdivem a v duchu se viděla také v takových krajkách. Z nejrůznějších narážek jsem si povšimla, že se mi někteří lidé posmívají. “Tak kdypak se už ten tvůj ženich tady ukáže?” říkali s jedovatým úsměvem.

Ani zmínka o svatbě

A začala s tím bohužel i moje máma, sice bez jedovatého úsměvu, ale i tak mě to vyděsilo. “Kdy se Honza vrátí?” vyptávala se znepokojeně. “Je pryč pět měsíců, brzy bude zpět, ne? Už jste mluvili o tom, kdy a kde bude svatba?

Bude s tím spousta práce, musíte už přece mít místo, datum, seznam, koho pozveme. Nebo ne?” Neměli jsme nic. Honza se ozýval sporadicky a ta nejhorší zpráva přišla v době, kdy už jsem se těšila na jeho návrat. Přemluvili ho, aby ještě zůstal! Je to nabídka, kterou nelze odmítnout, hlavně tedy po té finanční stránce.

O svatbě ani zmínka. Kdoví, zda vůbec věděl, že svatba by měla být nejpozději rok po zásnubách. “Nevrátí se?!” vykřikla máma, když se to dověděla. “Utekl ti,” stručně to shrnul táta. “S nějakou vysušenou Angličankou.

A bojí se ti to napsat přímo.” Bylo to u večeře. Práskla jsem dveřmi, až to zadunělo, a vyběhla nahoru do svého pokojíčku. Zní to trapně, ale je to tak: ještě v osmadvaceti jsem měla svůj pokojíček. Stále jsem slyšelo to: S vysušenou Angličankou!

Na schodech byly slyšet kroky, máma šla nahoru, našla mě plačící na ustlané posteli. “On už se nevrátí, mami,” plakala jsem srdceryvně. Máma řekla, že se určitě vrátí. Bohužel to neznělo příliš přesvědčivě.

Co je vám do toho?

Někteří obyvatelé naší obce na mne čím dál častěji pokřikovali: “Tak co bude s tou veselkou? Vzal roha, co? Zmizel, a ty se to stydíš říct, co?” Protože jsem pracovala v místním obchůdku, slyšela jsem to téměř denně.

Nakupující si sem chodili mimo jiné i popovídat, a jen málokdo se nezeptal na to, co je s mým ženichem. Chtělo se mi zařvat: Co je vám proboha do toho? Ale byla jsem slušně vychovaná, tak jsem se snažila zdvořile odpovídat.

Už jsem měla přesně vymyšlené, jak ušít svatební šaty, sepsala jsem seznam hostů, místo bylo jasné, zdejší radnice.

Hostina by se mohla konat ve výletní restauraci Pod Borovicemi, jen to datum nebylo možné stanovit bez vědomí ženicha, který se nalézal bůhvíkde a dělal tam bůhvíco. A jako by to všechno nestačilo, přestal komunikovat úplně. Ba ani neodpověděl na dotaz.

Psala jsem mu, co se děje, proč nepíše, zda není nemocný. Odpověď jsem nedostala. Tak to byl nejspíš konec. Protože co jiného by to mohlo být?

Jepičí život

“Máš to blbý, Mončo, viď,” pravila mi se zjevnou škodolibostí zrzavá Katka, přesně ta, která chodila s Honzou přede mnou. Oči jí svítily zlomyslnou radostí. Byla Honzovou první láskou, ještě skoro dětskou. Pak se s ní Honza rozešel – kvůli mně.

Ona to brala jako bůhvíjakou tragédii, přitom první lásky mívají jepičí život, málokterá vydrží, bývají krásné, ale krátké. A teď to vypadalo, že Katka žárlí dodnes, že si tu zášť přímo hýčká. “Proč mám pocit, že mi to přeješ?” zasyčela jsem jako vzteklá kočka.

Vztekle se zasmála a šla mi z cesty. Udiveně jsem se za ní ohlédla. Co to mělo znamenat? Ona se zrovna v té chvíli také ohlédla a zvolala: “Říkají ti nevěsta na čekané, víš to?” Zalapala jsem po dechu. Měla jsem chuť hodit po ní nezralé jablko, válelo se u cesty.

Další posvícení

Rok se sešel s rokem, blížilo se další posvícení. Už i Honzova máma se ptala, co se mezi námi stalo, také nic nechápala. Právě od ní jsem se dověděla, že se Honza po roce skutečně vrací. Několik měsíců jsme si nenapsali jediné slovíčko.

Už se mi nechtělo psát mu, a nedostávat odpovědi. Domnívala jsem se, že si tam skutečně někoho našel a že je konec. Přišel listopad, nad lesem cáry mlh, pršelo na šípkové keře. Šla jsem se projít ke studánce, na to místo pod borovicemi, kde jsme se zasnoubili.

Na lesní cestě jsem potkala Honzu. Třeštili jsme jeden na druhého oči. Vůbec se mi nechtělo s ním mluvit. Mlčení přerušil on, povídá: “Kdy se budeš vdávat?” Nevěřila jsem svým uším. Dělá si ze mě psinu? Brzy se to vysvětlilo.

Dostal anonymní dopis, že jsem si za něho našla náhradu a že je to vážné. Dodnes nevíme, kdo to psal, i když podezření mám. Brali jsme se v zimě, a řeknu vám, zimní svatby jsou moc romantické.

Monika Š. (50), jižní Čechy