Měli jsme šestiletého syna, přesto jsem začala přemýšlet o rozvodu. Manžel byl od rána do večera v práci, měla jsem pocit, že už ho nezajímám.

Sedmý rok manželství bývá kritický, to mohu potvrdit. V té době jsme se s mužem odcizili natolik, že jsem se dala dohromady s ženatým kolegou. Připadalo mi, že pro manžela dávno už nejsem ta princezna jako kdysi, nějak mě to přestávalo bavit.

Ač jsme měli šestiletého syna, začala jsem přemítat o rozvodu. V hloubi duše jsem chápala, že je to předčasné, ale byla jsem zahořklá. Mým cílem bylo znovu hledat prince na bílém koni.

Dnes nechápu, jak jsem mohla dojít k názoru, že by jím mohl být ženatý kolega. Byl, pravda, moc hezký, ale ve třiceti osmi letech už jsem měla vědět, že to nestačí. Nicméně byla jsem bláhová, začali jsme se tajně scházet.

Řeknu vám, skloubit milence s péčí o domácnost, o chlapečka, který zrovna nastoupil do první třídy, a chodit při tom do zaměstnání, bych nepřála ani masovému vrahovi. Lítala jsem, jak se říká, jako hadr na holi.

Do noci u počítače

Manžel si ničeho nevšiml, byl posedlý prací, měl firmu, do noci hleděl do papírů a do počítače. Ten by si nevšiml, ani kdybych přišla domů převlečená za kuře nebo za klauna.

Když jsem mu to sem tam vyčetla, pokaždé se rozčilil a volal, že někdo tu rodinu živit musí, a když se podívá na mou výplatní pásku, je nucen konstatovat, že já to nejsem. Jak říkám, měli jsme krizi.

Zato láska s ženatým kolegou kvetla jako orchidej, v té době ještě navíc jeho žena odjížděla do lázní, a tak měl volný byt. Jak jsem se na to těšila! Doma jsem nahlásila, že jedu na víkend se ženskými na aerobik, a vzala útokem obchody s kosmetikou a prádlem.

Kdybych tušila, do čeho se ženu! S úsměvem na namalovaných rtech jsem v sobotu ráno zazvonila na milence, tašku plnou parfémů. Nechybělo šampaňské, kaviár, pražská šunka. Předpokládala jsem, že bude hlad.

Honem domů

Zvonila jsem asi půl hodiny, než vůbec otevřel. Neoholený, v pyžamu po dědovi, nevrlý. “Jdeš brzo,” řekl mi úvodem. “Potřeboval bych ještě dvě hodiny spát.” Zůstala jsem na něho civět s otevřenou pusou. Tohle že má být uvítací proslov?

Myslela jsem, že si dělá legraci, ale nedělal. V domácím prostředí se choval jinak než na rande. “Doufám, že jsi přinesla něco k zakousnutí, tady nic není,” dodal. Do kuchyně jsem se brodila hrozným nepořádkem.

Bylo tu zakouřeno, pivní lahve se válely v každém koutě. “Dal bych si kafe,” zavolal můj miláček závěrem. Ozvalo se cvaknutí, pustil televizi. Rozeřvaly se fotbalové tribuny. Nadechla jsem se, dala lahev i dobroty zpátky do kabely a vyplížila se z bytu. Když se milenec chová hůř než manžel, je čas jít domů.

Lenka J. (58), Českolipsko