Dcera se mi narodila, když mi bylo pětadvacet. Brzy nato nás její otec obě opustil a já jsem zůstala na všechno sama. Byla jsem z mužů zklamaná a zanevřela jsem na ně. Už jsem si dalšího do života pustit nechtěla…
Uzavřela jsem se do vlastního světa, kde jsem byla jen já a moje dcera Anička. Stýkaly jsme se jen s příbuznými, mými nejlepšími kamarádkami, a pak ještě s rodiči dětí, se kterými se přátelila Anička. Její nejlepší kamarádkou byla Linda, s jejíž maminkou jsme si naštěstí dobře rozuměly. Často jsme se vídaly na dětském hřišti nebo jsme se i navštěvovaly doma. Občas jsme si i vypomohly s hlídáním. Holky si spolu dokázaly hrát celé hodiny.
Zůstaly jsme samy dvě
Jednou odpoledne, to bylo Aničce asi sedm let, u nás byla Linda na návštěvě. Zrovna jsem jim připravovala svačinu, když jsem zpoza pootevřených dveří zaslechla část jejich rozhovoru. „A kde je vlastně tvůj tatínek?“ ptala se dcery Linda. „Já tátu nemám,“ odpověděla dcera, jakoby to byla ta nejběžnější věc na světě. „Každé dítě má přece tatínka,“ trvala na svém Linda. „Já ale ne,“ odsekla Anička. „Opustil mě i maminku, když jsem byla hodně maličká. Vůbec si ho nepamatuji, ani nevím, jak se jmenuje,“ vysvětlovala kamarádce. Při jejích slovech mi bylo do pláče. Znovu se mi vrátily bolestné vzpomínky na Radima, otce Aničky, který od nás zbaběle utekl dva měsíce po jejím narození. Jednoho dne si prostě sbalil dvě tašky, řekl, že se omlouvá, ale že na roli otce se ještě necítí a pak se za ním navždy zabouchly dveře.
Tatínek nám nechyběl
Ten večer, když jsem dávala dceru spát, se mě nečekaně zeptala: „Maminko, a tobě nevadí, že nemáme tátu?“ Nevěděla jsem, co jí na to říct. Nakonec jsem se rozhodla, že jí povím pravdu. „Někdy je těžké být na všechno sama,“ začala jsem. „Ale vždyť máš přece mě,“ namítla dcera. „Já vím a moc tě miluji, ale mám na mysli někoho dospělého, kdo by se postaral i o mě,“ usmála jsem se. „Občas mám pocit, že bychom se měly s tátou lépe. Mohly bychom častěji jezdit na dovolenou k moři, také bych ti mohla koupit více hraček, oblečení, přihlásit tě na více kroužků a podobně,“ pokračovala jsem. „Hm,“ přikývla Anička. Na chvíli se zamyslela a pak dodala. „Myslím, že mám panenek dost!“ Pak mě objala kolem krku.
Závan samoty
Odešla jsem do ložnice, položila se na postel a poprvé od odchodu Aniččina otce jsem se pořádně zamyslela nad tím, jestli mi v mém životě nechybí muž. Dříve jsem nad tím nepřemýšlela – neměla jsem čas a vlastně ani důvod. Radim mě zklamal natolik, že jsem se dlouhou dobu nemohla na muže ani podívat, natož abych se do nějakého zamilovala. Zkrátka jsem se jim vyhýbala. A když mi i přesto nějaký potenciál partner vstoupil do života, tak jsem ho odehnala. Ten večer jsem ale najednou pocítila smutek a samotu. Přece jen by bylo pěkné mít někoho, kdo by mě objal, o koho bych se mohla opřít…
Dcera se zamilovala
Čas běžel dál a na našem životě se nic nezměnilo. Anička vychodila základní školu, úspěšně složila zkoušky na gymnázium, kde odmaturovala s vyznamenáním a poté nastoupila na vysokou školu. Aby přispěla do rodinného rozpočtu, dokonce si i našla brigádu a po večerech vyskladňovala zboží v obchodě. Byla jsem na ni jako matka moc pyšná. Jednoho dne se mi svěřila s tím, že se zamilovala. Její první velkou láskou byl Petr, kluk, se kterým se seznámila na brigádě. Když ho poprvé přivedla k nám domů, bála jsem se, že se mu u nás nebude líbit. Že si třeba řekne, že jsme na jeho poměry příliš chudé. A taky jsem měla samozřejmě strach z toho, aby dceři nezlomil srdce jako mně kdysi Radim.
Chtěli nás seznámit
Ukázalo se však, že Petr je moc milý a hodný kluk. Byl pracovitý, slušný a skromně vychovaný. Stejně jako Anička, i on pocházel z neúplné rodiny, akorát ho vychovával otec. „Maminka zemřela, když mi bylo deset,“ svěřil se mi při jedné své návštěvě. „Táta ji moc miloval. Pak už se žádnou jinou ženou dlouhodobý vztah neměl.“ „Možná bychom vás měli seznámit,“ usmála se Anička. „Asi byste si měli o čem povídat.“ Tehdy nemohla tušit, co její návrh rozpoutá.
City byly oboustranné
S Petrovým otcem, Liborem, jsme si okamžitě padli do oka. Byl to milý, sympatický a šarmantní muž s charakterem, do kterého jsem se zamilovala. Byla to láska na první pohled, o které jsem ani nedoufala, že by mě mohla potkat. Ale potkala! A nejkrásnější na celé věci bylo, že to bylo oboustranné. Myslím, že se do mě Libor zamiloval ještě dříve než já do něj. A troufala bych si i tvrdit, kdy k tomu došlo – při prvním seznámení, když jsme si podávali ruce. Jeho stisk byl jemný, ale pevný, jakoby mě už nikdy nechtěl pustit. A jeho dlouhý, hluboký pohled do mých očí byl všeříkající. Anička s Petrem se usmívali jako dvě malé děti, když si dospělí dají pusu. I jim muselo být jasné, co mezi námi proběhlo.
Šťastná babička
Nejdřív nám to bylo s Liborem hloupé spolu chodit, když spolu chodí naše děti, a tak jsme se první měsíce vídali potají. Nakonec to ale stejně vyplavalo na povrch a Anička s Petrem se zachovali naprosto úžasně. Uspořádali pro nás pro všechny slavnostní rodinnou večeři a řekli nám, že z nás mají ohromnou radost. Líp už to ani dopadnout nemohlo. Já jsem našla skvělého muže – manžela, a Anička získala báječného tátu. Po třech letech od seznámení jsme uspořádali dvojitou svatbu. Teď už jsme s Liborem trojnásobní prarodiče a já jsem šťastná a spokojená tak, že to neumím ani slovy popsat.
Naďa F. (62), západní Čechy
