Jako malá jsem chodila do dramaťáku a realizovala se na nejrůznějších besídkách. Na střední jsem hrála s ochotníky a zpívala v malé garážové kapele. Nic z toho se ale pro dospělou ženu nehodí. Nakonec jsem skončila v nudné práci a vedla nudný život. Alespoň toho nudného partnera jsem dokázala opustit, jenže díky tomu jsem skončila nudně sama. Vlastně mi zůstalo jen mé opovržení nudnými lidmi, kt

Bylo mi čerstvých patnáct, když mi mámin známý domluvil brigádu na nedalekém koňském ranči. Byl to vlastně jen menší statek s malou stájí, ale všichni mu hrdě říkali ranč. Ne, že bych byla z vyhlídky kydání hnoje nějak nadšená, ale brzy jsem se do koní tak zamilovala, že jsem si život bez nich nedokázala představit. Nakonec jsem tam trávila každou volnou chvilku, i když má pracovní doba byla výr

Marie měla velmi těžký život, přesto kolem sebe rozdávala dobrou náladu a optimismus a dožila se krásných pětadevadesáti let. Možná i díky pozdní lásce! Je to právě rok, co zemřela má milovaná babička Marie. A já bych se ráda podělila o její životní příběh, který může přinést naději nejedné z nás. Naději na lásku i v druhé půli života. Babička byla nejmladší z pěti sourozenců. Maminka jí zemřel

Můj příběh zní téměř jako z pohádky, a i když některé okolnosti naší lásky byly strašně kruté a nespravedlivé, jsem šťastná, že nás svedly k sobě.  Pamatuji to jako dnes, bylo mi dvanáct a čekal mě první školní den v šesté třídě základní školy. Moc jsem se netěšila, přesto, že jsem do školy jinak chodila vážně ráda. Tentokrát to bylo jiné. Na konci páté třídy nás ředitel rozdělil a já tak musela

Doufala jsem, že už tu bolest nikdy nepocítím. Nechtěla jsem se vracet a vzpomínky jsem si zakázala. Přesto jsem tomu neutekla. Před domem stojí už připravený vůz. Dana ještě pobíhá po pokoji a kontroluje, jestli tu nic nenechali. Říká, že ne, ale nemá tak docela pravdu. Zanechávají tu mě a mé rozbolavělé srdce, vyhřezlé vzpomínky, které už asi nikdy nezaplaším. A tak dlouho se mi to dařilo, ne

Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají. I Zdeněk byl původně samý slib, ale jakmile se mé bříško začalo kulatit, viděla jsem z něj jen rychle se vzdalující záda. Je prý příliš mladý, ještě se necítí na takový závazek a náš vztah vlastně nebyl až tak vážný. Jenže mě bylo třiadvacet, byla jsem těhotná a úplně sama. Do porodnice jsem tudíž jela vlakem (se dvěma přestupy) a už tehdy jsem měla slzy na

Oliver mě fascinoval už od střední školy, kdy jsem ho občas vídala na různých akcích s přáteli. Pak se ale odstěhoval do ciziny a mně zbyly jen vzpomínky. Vlastně jsme přátelé nikdy nebyli. Při letmých setkáních jsme se pozdravili, někdy prohodili pár slov, ale to bylo tak vše. Přesto se mi v myšlenkách zjevoval častěji, než mi bylo milé. Zaujaly mě jeho oříškově hnědé oči, vysoká, pevná postava

Když člověk vzpomíná na začátky lásky, v knížkách to bývá spojené s krásným dnem plným slunce a romantiky. Ta moje ovšem začala v uplakaném a deštivém podzimním dni. Měla jsem špatnou náladu od samotného rána. Ta se ještě znásobila v práci, protože jsem zapomněla na jeden důležitý úkol. Dostala jsem kázání od šéfové a dokonce mi bylo naznačeno, že v případě opakování bych si musela hledat jiné

V mládí jsem si prožila jedno velké citové zklamání. Měla jsem strašně moc ráda jednoho muže, ale ten mě jednoho dne opustil bez jakéhokoliv vysvětlení. Slibovala jsem si od toho vztahu, že vydrží celý život. Vysvětlení se mi od Ivana dostalo až po půl roce, kdy mi od něho přišel pohled ze Západního Německa. Pochopila jsem, že emigroval, i když to tam přímo neuváděl, abych neměla problémy. Čas

Každý občas udělá chybu. Někdo malou, někdo větší. Odsoudit někoho je snadné. Někdy je lepší postavit se k situaci čelem a najít v sobě sílu odpustit. S manželem jsme spolu žili už osmnáctý rok, synové studovali na střední škole. Konečně jsme splatili všechny půjčky a těšili jsme se, jak budeme cestovat a užívat si jeden druhého. Měla jsem pocit, že svého partnera dobře znám, že jsem měla na m